Jaroslav Riedel - informace o koncertu Jak bude po smrti v roce 1979
Období od května 1978, kdy The Plastic People Of The Universe na Hrádečku nahráli své Pašijové hry velikonoční a Dopis Magorovi, nebylo pro skupinu příliš plodné. V roce 1978 se sice Plastici rozhodli připomenout hned dvojí výročí filosofa a spisovatele Ladislava Klímy (narodil se 22. srpna 1878, zemřel 19. dubna 1928), ale příprava se jim protáhla až do podzimu 1979. Mezitím soubor vůbec nekoncertoval; už dříve se rozhodl nevracet ke starším písním a vystupovat vždy jen se zcela novým repertoárem.
Sestava Plastic People, v období Pašijových her čítající deset hudebníků, byla pro koncert Jak bude po smrti zredukována na základní pětici. Hlavní roli v přípravě měl Vratislav Brabenec jako iniciátor celého projektu a autor úprav dvou Klímových textů. Tak krajně nekonformní osobnost, jakou Ladislav Klíma byl, musela Plastikům nutně být sympatická; ostatně skladbu s názvem Jak bude po smrti měli v repertoáru už v létě 1973 (byla instrumentální a s pozdější kompozicí ji spojoval právě jen název). Vratislav Brabenec velmi efektivně zhustil novelu Jak bude po smrti, která poprvé (časopisecky) vyšla roku 1920, a pod titulem Jsem Absolutní Vůle upravil fragmenty Klímova dopisu Miloši Srbovi, datovaného 4. 11. 1917. Skladbu Slavná Nemesis, nazvanou podle obsáhlé Klímovy novely (poprvé vydané roku 1932 ve stejnojmenné sbírce povídek), soubor pojal jako instrumentálku.
Studiové záznamy všech tří skladeb Plastici pořídili v bytě zvukaře Lubomíra Nováčka v Hradci Králové. Natáčení připravovali opravdu zodpovědně: došli k názoru, že k důkladnému proniknutí do Klímova světa musejí filosofa následovat i ve vražedné spotřebě alkoholu a pít tak intenzívně, až uvidí rumové brouky. Někteří členové je prý opravdu viděli, přesto se na pásek nepodařilo dostat patřičně procítěné podání. Skupina tedy nahrávku zavrhla. Na tomto albu vychází koncertní verze, vzniklá v říjnu 1979 v Nové Vísce.
Hospodářskou usedlost v Nové Vísce (okres Chomutov) koupilo na jaře 1978 dvanáct lidí z okruhu severočeského a západočeského undergroundu. Cílem bylo především získat stálý prostor k pořádání koncertů rockových a folkových hudebníků, kteří v té době neměli šanci vystupovat veřejně. Koncerty se konaly ve stodole a byla jich celá řada: v Nové Vísce často hráli třeba Svatopluk Karásek, Karel Soukup, Dáša Vokatá, Jim Čert, DG 307, došlo i na malý punkový festival. Dům se samozřejmě záhy stal objektem silného policejního zájmu a zvlášť vystoupení Plastic People muselo být připravováno nanejvýš konspirativně. Kvůli zmatení policejního dohledu se konalo v pondělí, po skončení víkendové hudební přehlídky.
Koncert uvedl Ivan Martin Jirous citátem z Klímova Českého románu: "Jen jedno pium desiderium mám: abych byla tak velká, nebo svět tak malý, abych mohla jej celý posrat hovny! Jsou jen dvě vznešené pravdy: stojí sice za hovno, ale přetrvají lidstvo. První theoretická jest: hovno vím, dvě budu vědět; druhá praktická: vyseru se na všechno, ať mně všechno prdel vylíže." Hudebníci poseděli kolem stolu a za doprovodu zprzněných dechovkových odrhovaček (které předtím natočili u Brabence v Horních Počernicích a teď je pouštěli z kazety) hráli karty a pili rum. Teprve potom se chopili nástrojů. Vystoupení Plastiků bylo nejhojněji navštívenou akcí v Nové Vísce (asi 250 lidí), zároveň však patřilo k posledním. V následujícím roce byla usedlost úředně vyvlastněna - s odůvodněním, že je důležitá pro obranu státu. Stalo se z ní rekreační středisko Lidových milicí.
Další vystoupení (Co znamená vésti koně) Plastici odehráli až o sedmnáct měsíců později. I když původně plánovali vydání nahrávky Jak bude po smrti u kanadské firmy Boží Mlýn, Paul Wilson k realizaci desky nenašel dost času ani energie. Nahrávka samozřejmě byla šířena samizdatově na páscích a kazetách. Na kompaktním disku vyšla v roce 1992 (pod názvem Slavná Nemesis jako součást osmialbové kolekce The Plastic People Of The Universe). Toto vydání je remasterované a vrací se k původnímu názvu.
Jaroslav Riedel, 1998