Ruch v Arše
Divadlo Archa představilo 13. a 14. května vůbec poprvé polský soubor. Také on poprvé navštívil Prahu. Ve své vlasti patří k divadelní špičce jak pro své názorové reakce na politické nebo společenské problémy, tak pro jejich osobitý způsob vyjadřování. Varšavská Akademia Ruchu.
Soubor - česky Akademie pohybu - v sobě spojuje divadlo, pohyb, výtvarné umění, pohybuje se i na hranici filmu a performance art. Důležitou roli v jeho představeních hraje částečná improvizace. Svou tvorbu však nereprezentuje pouze na jevištích. Již od svého vzniku v roce 1973, kdy jej založil Wojciech Krukowski, který je dodnes jeho uměleckým vedoucím, hledá Akademia Ruchu místa k oslovení nejširší veřejnosti - lidí, které by třeba ani nenapadlo jít do divadla. Proto vyšli členové souboru za nimi. Do ulic, doků, galerií. (Pozn. red.: Také v Praze inscenovali členové souboru krátkou performance po širým nebem - 12. května odpoledne na Staroměstském náměstí.)
Akademia Ruchu k nám zavítala s více než hodinovým projektem Písnička, v němž účinkovali čtyři muži a jedna žena. Celé představení tvořila řada situací, které na sebe vůbec logicky nenavazovaly. V každé z nich spolu nějakým způsobem komunikovaly, buď dvojice nebo celá sestava. Někdy se partneři vnímali opravdu živě jako lidé, kteří se respektují, jindy mezi sebou vytvořili kontakt jen za pomoci rekvizity, bez jakéhokoliv vnitřního splynutí. Všechny části měly pravděpodobně úmyslně společné to, že sotva diváci do některé situace pronikli a toužebně čekali vysvětlení nebo alespoň logické zakončení, tu rázem uprostřed skončila a začalo se dít něco jiného. Toto neustálé očekávání a zklamávání ve mně vyvolalo odpovídající reakci: totiž zmatek. Jako když přepínáte televizi z programu na program a ani jeden z nich neshlédnete do konce. Později jsem se už nesnažila nad tím či oním přemýšlet, ale nechala na sebe jednotlivé obrazy spontánně působit. Najednou měl každý jinou barvu, jinou náladu, jiné emoce. Nakonec i obsah, alespoň částečně, nabyl jistého významu.
Představení bylo založeno na velmi dobré práci s prostorem. Velká stěna, postavená diagonálně napříč jevištěm, poskytovala autorovi Wojciechu Krukowskiemu mnoho inspirace pro originální nápady. Pohyb se tak mohl odehrávat i těsně podél stěny, která evokovala nikoliv pouze předěl reálného prostoru, nýbrž styčnou plochu dorozumění. Díky takto situované zástěně neztráceli aktéři kontakt s divákem, neboť ji využívali také k rychlému převlékání a vlastním proměnám na scéně.
Ne nezajímavým faktem je věkový průměr samotných interpretů. Pohybuje se okolo padesáti let. Vyzrálým projevem dokázali, že i v tomto věku jsou schopni vytvořit nespoutané a nedotčené zaběhnutými konvencemi. Spontánním a přitom profesionálním výkonem ve mně vzbudili opravdový obdiv.
Hana Barochová, Taneční listy / Harmonie, 7/1997
Akademia Ruchu (program představení)