Před Kabinetem doktora Caligariho (program představení)
Před Caligarim (Eric de Kuyper)
Poklad Jeana Desmeta (Emmy de Grootová / Frank van der Maden)





Divadlo Archa a Goethe Institut uvádějí

Před Kabinetem doktora Caligariho

Znovuobjevené filmy z let 1911 - 1919 s hudebním doprovodem


7. října 1996 17.00 hod.

Weihnachtsgedanken (Vánoční myšlenky)
režisér neznámý, 1911, 9 min.
Mladá žena, která při autonehodě přišla o svou dcerku, žebrá o vánočním večeru o peníze. Chce pro mrtvou dcerku koupit dárek. jeden z kolemjdoucích má sice slitování, ale obchod s hračkami je už zavřený. V zoufalství žena nakonec vytrhne malému děvčátku z rukou panenku, aby ji mohla položit na hrob své dcerky. U jejího hrobu i ona umírá.

Die schwarze Kugel (Černá koule)
režie Franz Hofer, 1913, 39 min.
Gussy, sestra artistek Edith a Violetty, odešla dobrovolně ze života, protože muž, kterého milovala, byl podvodník. Zanechá svým sestrám fotografii tohoto muže a dopis s prosbou, aby ji pomstily. Ve vikomtu Gironovi, Violettině ctitelovi, pozná Edith již záhy onoho muže, která uvrhl Gussy do neštěstí. Violetta rezignuje na lásku k němu a společně se sestrou konfrontuje tohoto bezohledného rytíře ženských srdcí se skutečností. Vikomt je zahnán do kouta a úpěnlivě prosí sestry, aby mu odpustily. Ty se sice rozhodnou, že ho nezastřelí, ale jeho vinu mu neodpustí.

Die Verräterin (Zrádkyně)
režie Urban Gad, 1911, 43 min.
Ze zhrzené lásky k pruskému poručíkovi vyzradí Yvonne stanoviště jeho regimentu povstalcům na protivníkově straně. Když se ale dozví, že je poručík zajat a odsouzen k smrti, pokusí se učinit vše, aby velitele povstalců přiměla k vydání zajatce, avšak marně. Tehdy se dopouští druhé zrady a přivádí si posilu, která jen taktak stačí k poručíkově záchraně. při nastalém zmatku ji vůdce rebelů zastřelí a Yvonne umírá v náručí milého.

Hudební doprovod: Jatka č. 5, Filip Topol


7. října 1996 20.00 hod.

Zweimal gelebt (Dva životy)
režie Max Mack, 1912, 24 min.
Malé děvčátko je na procházce téměř přejeto automobilem a jeho matka z toho má šok, ze kterého se už nezotaví. Po několika dnech v sanatoriu, kde se do ní zamiluje ošetřující lékař, se dostane do stavu klinické smrti a vypadá jako mrtvá. Z tohoto stavu procitne ve chvíli, kdy lékař truchlí vedle vystavené rakve. Lékař ihned pozná, že tato žena ztratila paměť, a chopí se příležitosti. Odcestuje s ní do ciziny. Na stejném místě se však zdržuje také její muž a dcera, aby utišili svou bolest nad její ztrátou. při setkání s vlastním dítětem se však mladé ženě navrátí vzpomínky. Zmítána mezi dvěma životy se nešťastnice vrhne z mostu, aby nebyla nucena rozhodnout se pro jeden z nich.

Der geheimnisvolle Club (Tajuplný klub)
režie Joseph Delmont, 1913, 41 min.
Když se Gerhard Bernd dozví, že se jeho bratr v Rotterdamu zabil, vydává se společně s detektivem na cestu po bratrových stopách. Konzul Verstraaten, který je obeznámen s místními podmínkami, mu má pomoci. Gerhard se zamiluje do konzulovy dcery Ilse. Detektiv mezitím odhalí, že majetek Gerhardova bratra byl přepsán na jakéhosi pana van Gelderna, který vydržuje tajuplný hráčský klub. Gerhard vstoupí do tohoto klubu a zjistí, že se jedná o shromáždění potenciálních sebevrahů, kteří hrají karty s nasazením vlastního života. Kdo si vytáhne pikové eso, musí se zabít a přepsat svůj majetek na van Gelderna. Splečně s detektivem a Ilse dokáže Gerhard ničemovi jeho nekalou činnost znemožnit.

Das Recht auf Dasien (Právo na existenci)
režie Joseph Delmont, 1913, 43 min.
Propuštěného trestance Josepha Dermotta vzburcuje pronikavý rámus, a tak vnikne do Edithina domu. Edith nalezne ležet v bezvědomí pod schody, a proto rychle prchne. Krátce nato se domů vrátí hospodyně a přivolá policii. Ta objeví Dermottovy stopy a vydá na něj zatykač pro vloupání a pokus o vraždu. Po divoké honičce se Drmott dostane na místo, kde se mezitím zdržuje také Edith, aby se zotavila. Při pádu ze schodů ztratila paměť a má být operována. K tomu je ovšem zapotřebí, aby jí byla darována krev. Dermott dá k dispozici svou krev. Podle tetování na předloktí pozná lékař zločince hledaného zatykačem. Je vyrozuměna berlínská policie, ale Edith, která se opět rozvzpomene, zprostí Dermotta svou výpovědí veškerého podezření.

Hudební doprovod: Jindřich Biskup, Filip Topol


8. října 1996 17.00 hod.

Und das Licht erlosch (A světlo zhaslo)
režie Fritz Bernhardt, 1914, 41 min.
Velkoobchodník Werle a jeho svěřenec Gerd se oba dvoří Inge, dceři spřáteleného rejdaře, která přechodně bydlí ve Werleho domě. Když si starší z obou mužů všimne, že Inge Gerdovu náklonnost opětuje, pošle svého svěřence rychle v obchodní záležitosti do kolonií a později zadrží veškeré dopisy pro Inge. Ta se sice podivuje nad Gerdovým náhlým zmizením, ale nakonec se přece jen provdá za Werleho, protože její vlastní otec mezitím zbankrotoval. Když Gerd svému poručníkovi dopisem sdělí, že se vrací, protože se mu stýská po Inge, propadne Werle panice. Se dvěma najatými lumpy se v noci připravuje na to, že zničí majákové světlo u vjezdu do přístavu, aby Gerdova loď ztroskotala. Gerd se však přesto dostane až do strýcova domu a může si s Inge promluvit mezi čtyřma očima. Společně zjistí, že jsou oba obětí Werleho intrik. Obchodník sice udělá ještě zoufalý poslední krok, aby unikl spravedlnosti, ale osud ho dovede k zaslouženému trestu a oba milence k jejich štěstí.

Wandas Trick (Wandin trik)
režie R. Portegg, 1916, 46 min.
Wanda Schmiedová je dělnice v továrně na cigarety Löbel. Líbí se svému šéfovi a on ji bere po večerech do společnosti. Oženit se s ní však nechce. Když Wanda zjistí, že vyhrála v loterii, začne se o ni Löbel, který má finanční potíže, přece jen ucházet, tentokrát jej ale odmítne ona. Dá výpověď a předestře Löbelovi plán na reklamní tažení. V jedné jediné krabičce cigaret jeho značky má být schován její portrét - portrét nyní už slavné Wandy. Toho, kdo si tuto krabičku koupí, si Wanda vezme za muže. Samozřejmě, že má v úmyslu osud trochu zmanipulovat….


8. října 1996 20.00 hod.

Kasperl-Lotte (Šarlotka-Kašpárek)
režie Emil Albers, 1913, 12. min.
Šarlotku, roztomilou dcerku jednoho loutkoherce, škádlí velcí, drzí kluci. Hans si toho všimne a přispěchá jí na pomoc. Donese jí domů koš s nákupem. Ona mu za to dovolí, aby se podíval do zákulisí malého divadélka, kde jsou vedle sebe zavěšeny marionety. Nedopatřením poškodí Hans loutku Kašpárka a Šarlotka za to dostane od svého otce výprask. Obě děti jsou od této chvíle nerozlučné. Když loutkář táhne se svým divadélkem dál, ujmou se Hansovi prarodiče, u nichž chlapec bydlí, také Šarlotky, aby děti mohly zůstat spolu.

Die Liebe der Maria Bonde (Láska Marie Bondeové)
režie Emerich Hanus, 1918, 43 min.
Stará paní Bondová žije společně se třemi dospělými dcerami. Jedna z nich je stonavá Gunne, je zasnoubená s Martinem. Společně s ním vystupuje jako krasojezdkyně ve varieté. Martin ale už dlouho miluje Marii, druhou z dcer, a když se Gunne jednoho dne během představení zraní, Maria za ni zaskočí a předvede po Martinově boku drezúru. Proti své vůli se musí i Maria vyznat ze své lásky k Martinovi. Maria a Martin se tajně, ale před rodinou svůj vztah skrývají. Když je matka nachytá při polibku, povědí o sobě konečně Gunně, která z toho má smrt. Když ale matka Bondová dá tomuto svazku své požehnání, žijí si obě nějakou chvíli šťastně pospolu. Když Maria porodí dítě, nemůže už jezdit ani ona a s Martinem začne vystupovat nejmladší sestra Anella. Marii začne trápit pomyšlení, že by se mohlo všechno opakovat. Žárlivost a zoufalství jí přerostou přes hlavu a vidí už jen jedno řešení…

Die Börsenkönigin (Královna burzy)
režie Edmund Edel, 1916, 53 min.
Když Helene Netzlerová, majitelka měděného dolu "Glückauf" zjistí, že je tento důl vytěžen a tím že je ohrožena její vlastní existence, vydá se osobně do dolu, aby situaci překontrolovala. Ředitel závodu Lindholm však objevil novou měděnou žílu, slibující velký výtěžek, a Helene dá rychle skoupit všechny důlní akcie, které už několik dní zaplavují trh s cennými papíry. Mezitím odborníci potvrdili Lindholům objev. Na jedné slavnosti ve svém domě jmenuje Helene ředitele spolumajitelem dolu. Lindohlm však zatím najde zalíbení v Helenině sestřenici Lině, chudé příbuzné, jež tu žije jako společnice. To se už ovšem Helene stačila do Lindholma zamilovat…

Hudební doprovod: Iva Bittová, Vladimír Václavek, Josef Ostřanský, Pavel Koudelka






Před Caligarim

Předkládaný výběr filmů představuje téměř zapomenutou epochu německého filmu v novém světle - léta bezprostředně před první světovou válkou, léta válečná i poválečná - léta před KABINETEM DOKTORA CALIHARIHO.
          Němečtí filmoví producenti této doby se tematicky a stylisticky orientovali na mezinárodní film, spíše než například jejich kolegové v Rusku nebo Skandinávii. V německém filmu před Caligarim bychom nalezli veškerá témata a tendence francouzského nebo amerického filmu téže doby (o něco méně patrné byly prvky italské kinematografie). Němečtí producenti byli dokonce mnohostrannější než producenti v jiných zemích. Existovala široká paleta různých komediálních forem, od jednoduché komedie přes subtilní veselohry až k hořkosladkým pohádkám (především filmy Franze Hofera), a existovaly všechny možné druhy dobrodružných filmů, přičemž žánry kriminálního a akčního filmu se vyznačovaly zvláštní bohatostí svých variací. Němečtí producenti natáčeli ale také filmy s psychologickými konflikty v tradici melodramu (např. filmy s Henny Portenovou) a produkovali filmy se sociální perspektivou (např. DIE BÖRSENKONIGN s Astou Nielsenovou na vrcholu jejího umění).
          S údivem zjišťujeme, že všechny tyto filmové žánry mají svůj specifický charakter a nejsou pouhými imitacemi. Jak ukazuje předkládaný výběr, je německá kinematografie druhého desetiletí dvacátého století kinematografií bohatou a komplexní, s vlastními stylovými prostředky a zvláštními znaky.
          Tato svébytnost je přirozeně patrná nejspíše ve filmech, jejichž výraz určovaly tak známé osobnosti jako Asta Nielsenová. Ale opravdovým objevem jsou, myslím, dosud neznámé filmy, které si díky režisérům uchovaly punc autorských filmů. Franz Hofer a Emerich Hanus zasluhují v této souvislosti zvláštní pozornosti - Hoferovo dílo se vyznačuje nesmírnou mnohostranností, Hanusovy filmy jsou příkladem dobře kontrolovaných, psychologických filmů, daleko přesahujících hranice konvenčního melodramu.
          Příklady výrazné filmové tvorby nalezneme ve filmech různého rozsahu - v jednoaktovkách, dvouaktovkách, tříaktovkách i dlouhých hranách filmech. Většina z nich pochází od neznámých režisérů. Dodnes má filmová historiografie tendenci zaměřovat se na kariéry takzvaných "osobností" - režiséra, filmové hvězdy - , takže filmy, jež se nevyznačují žádným určitým rukopisem, zůstávají prostě bez povšimnutí. A právě německému filmu oné rané epochy se tak děje bezpráví, jak lze vidět na tomto filmovém programu, neboť bohatost a rozmanitost tohoto filmu se většinou nezakládá na určitých autorech nebo hercích, ale na žánrových variacích a vztazích mezi jednotlivými filmy a příslušným žánrem. Film této éry je tak v silném kontrastu vůči pozdějšímu německému filmu, pro který bude příznačný autorský princip. Zatím je ale celek důležitější než jednotlivé prvky. Předkládaný výběr filmů osvětluje právě i tento aspekt. Přirozeně se lze soustředit na vystopování kořenů filmu Výmarské republiky, tak jako v roce 1990 v italském Pordenone při retrospektivě nazvané "Před Caligarim". Věřím ale, že tak omezený pohled na jednu filmovou éru brání pohledu na speciální kvality filmů této rané epochy, kvality, které, jak už bylo řečeno, spočívají v jejich podivuhodné rozmanitosti a jejich inscenační objevnosti - ještě bylo možné všechno. Filmy s Astou Nielsenovou po právu vešly v obecnou známost. Proč bychom ovšem měli své poznatky a objevitelskou radost omezit jen na to, co je známé, když toho máme ještě tolik k objevování a znovuobjevování!
          Podle mého přesvědčení skýtá tento program reprezentativní výběr a dobrý přehled o jedné periodě německého filmu, jež zůstává dodnes nedoceněna.
          Žádný z těchto filmů bychom patrně neoznačili za senzační (jako např. film INTOLERANCE od D. W. Griffitha), ale jejich originalita a kvalita je překvapivá. Někdy je přesnost charakterizace, jindy subtilní atmosféra, které - jak v dramatech, tak v komediích - jsou dobrým příkladem onoho "evropského nádechu". Kriminální filmy jsou natočeny často mistrovským způsobem, mnohdy dokumentárně a na původních místech děje. Ale i studiové snímky, skvělé dekorace v Hoferových filmech nebo umělecký styl Hanusův svědčí o velmi pečlivé inscenační dovednosti oněch let.
          Právě kompozice této filmové řady, vztahy mezí jednotlivými filmy a vzájemné působení mezi různými žánry zprostředkovávají dojem z této periody německého filmu. Je to perioda téměř neznámá a její znovuobjevení na nás teprve čeká.

Eric de Kuyper


Eric de Kuyper, nar. 1942. Studoval v Bruselu a Paříži. Je zakladatelem oddělení pro filmová studia na univerzitě v Nijmegenu (Holandsko). Je hostujícím profesorem v Curychu, Frankfurtu nad Mohanem a v Liége. Je rovněž spoluvydavatelem a autorem různých filmových časopisů a knih. Žije v Nijmegenu.






Poklad Jeana Desmeta

Životní příběh Jeana Desmeta se čte jako příběh nějakého slavného amerického chlapce, který to dotáhl až na milionáře. Svou životní pouť ve filmové branži začal Desmet kolem roku 1907 s mobilním filmovým divadlem. V roce 1909 otevřel své první stálé kino v Rotterdamu, které bylo následováno dalšími v jiných městech. Být pouhým majitelem kina mu ovšem nestačilo, a tak začal nakupovat a prodávat filmy. Od roku 1910 do roku 1915 vedl úspěšnou společnost, která obchodovala s filmovými kopiemi a půjčovala je. Po roce 1915 se Desmet stále více podílel na obchodu s nemovitostmi, neprodával však nikdy filmy nebo dokumenty ze svého vlastnictví.
          Když v roce 1956 Jean Desmet zemřel, zanechal pozoruhodnou sbírku čítající stovky filmů a tisíce dokumentů, které jeho příbuzní odkázali filmovému muzeu v Amsterdamu (Nederlands Filmmuseum). Velký význam těchto dokumentů by neměl zůstat opomenut - pro badatele nejsou zajímavé pouze plakáty, fotografie a tištěné programy, ale právě i obchodní dokumenty, dopisy, účty, účetní uzávěrky, smlouvy a mnoho dalšího. Sbírka obsahuje, hrubým odhadem, asi sto tisíc dokumentů o období sahajícím od konce 19. století až do padesátých let století dvacátého. Pro filmové historiky mají zvláštní hodnotu dokumenty pocházející z let 1907 - 1920, tedy z doby bouřlivého rozvoje filmové branže, v níž Desmet tehdy ještě aktivně působil. Jeho sbírka je bohatým zdrojem informací o této době.
          Desmetův archiv obsahuje na 900 filmů o celkové délce asi 200 km nitrofilmu, vysoce hořlavého materiálu, který se postupem času rozkládá. Prakticky všechny tyto filmy pocházejí z let 1910 - 1915, většina z nich jsou jednoaktovky o rozsahu asi 10 minut. Přibližně 700 filmů jsou filmy hrané, zbývající lze označit za filmy dokumentární. Sbírka ukazuje Desmetův velký zájem o mezinárodní film - asi 270 filmů pochází z Francie, která tehdy měla největší filmový průmysl v Evropě a patrně i na celém světě, 220 jich pochází z USA (celkem značný počet na tehdejší dobu), vedle toho obsahuje sbírka 130 filmů z Itálie, 75 z Německa, 25 z Anglie, 35 z Dánska, dva filmy z Ruska a pouze jeden z Nizozemska (DE GREEP, 1909). Tato čísla odpovídají procentuálně podílům jednotlivých zemí na mezinárodní filmové produkci. Sbírka proto poskytuje reprezentativní přehled produkce z období mezi lety 1910 až 1915.
          Pozoruhodný je podíl komedií, zejména z Francie a Itálie. K dispozici je 13 francouzských komedií, mezi nimi několik s Arthemem, Bout-de-Zanem a Rosalií, kteří všichni vystupují ve svých vlastních filmech. U devíti italských produkcí nalezneme Polidora, Cretinettiho, Kri Kri a Tota. Ti všichni byli mistry tzv. "slapsticku". Protože se dochovaly i komedie z jiných zemí, lze snadno učinit srovnání mezi produkcemi jednotlivých zemí.
          Dalším žánrem zastoupeným ve sbírce je milostný film. Několik německých produkcí s Henny Portenovou v hlavní roli, ať už ve filmu PERLEN BEDEUTEN TRÄNEN (Perly znamenají slzy) z roky 1911, nebo ve filmu ALEXANDRA z roku 1912, dojímalo patrně stejnou měrou holandské i německé publikum. Filmy s nešťastným vyústěním se, jak se zdá, netěšily velké oblibě - kopie italského melodramu FIOR DI MALE z roku 1915 nenese totiž žádné stopy opotřebení.
          Americké filmy ve sbírce pocházejí od různých producentů. Dobře zastoupeno je tehdy velmi známé studio Vitagraph. Jen málo filmů se však dochovalo od studia Biograph, v němž pracoval režisér, který se měl později stát světoznámým - D. W. Griffith. Pár Griffithových filmů se dokonce dochovalo, mezi nimi THE LONEDALE OPERATOR a BILLY´S STRATAGEM, oba z roku 1911.
          Mnoho těchto filmů je v pravém smyslu slova jedinečných, protože z nich zůstala dochována pouze jediná kopie v Desmetově sbírce.
          V roce1985 dospělo Nizozemské filmové muzeum (Nederlands Filmmuseum) k rozhodnutí uchovat v rámci rozsáhlého projektu Desmetovu sbírku jako podstatnou součást nizozemských filmových dějin a zároveň i část národního dědictví. Těžiště spočívá v zabezpečení filmového materiálu, avšak filmové muzeum usiluje o to, aby i jiné dokumenty, zejména plakáty, byly uchráněny před nenahraditelnou ztrátou.
          Zvláště pozoruhodným aspektem filmů ve sbírce Jeana Desmeta je hojné použití barvy. Přibližně osmdesát procent filmů je do jisté míry kolorováno. V dnešní době snadno zapomínáme, že kolorované filmy byly před první světovou válkou velmi časté. Už v počátcích kinematografie existovaly snahy dát filmu barvu. Prvním pokusem v tomto směru bylo pečlivé ruční vybarvování jednotlivých obrázků, později se používalo šablon, aby mohla být v obrázcích, jež po sobě následují, vybarvena stejná místa. Tuto práci vykonávaly převážně ženy - jedna koloristka byla vždy zodpovědná pouze za nanášení jedné barvy na obraz. Navzdory této jakési "práce u pásu" to byl postup ještě časově velmi náročný a drahý. Byl vystřídán viráží a tónováním. Při viráži byl filmový podklad (želatina) obarven filmovými barvivy. Díky tomu se především světlé partie jevily v jednom barevném tónu. Při tónování byla vrstva citlivá na světlo zabarvena procesem chemické proměny, zatímco jasné partie obrazu zůstaly bezbarvé. Kombinace obou postupů u jednoho sledu obrazů umožňovala efekty se dvěma barvami zároveň. Hlavní funkcí barvení filmů bylo vytvoření odpovídající atmosféry v jednotlivých scénách a vyzdvižení důležitých momentů v průběhu děje.
          Filmy v tomto programu představují pouze malý výřez ze sbírky Jeana Desmeta, pokusili jsme se tím však zprostředkovat dojem o jejich rozmanitosti a originalitě.

Emmy de Grootová / Frank van der Maden


Emmy de Grootová, nar. 1955. Od roku 1980 restaurátorka v muzeu Nederlands Filmmuseum, mj. zpracování a rekonstrukce pozůstalosti Jeana Desmeta. Žije v Amsterdamu.

Frank van der Maden, nar. 1948. Studium historie. Filmový historik a archivář, mj. v Nederlands Filmmuseum, v současnosti inventarizace archívu Jorise Ivense. Žije v Amsterdamu.