El Dorado

"Mistrovským dílem Marcela L'Herbiera bylo EL DORADO, které je v podtitulu označeno jako melodram. Tato důležitá zmínka zdůrazňuje pohrdání příběhem, který byl právě tak všední jako náměty Thomase Ince: španělská tanečnice Sybilla (Eve Francisová), která se obětuje pro své dítě, miluje tajně krásného skandinávského malíře (Jacques Catelain), zasnoubeného s bohatou Španělkou (Marcelle Pradotová). Svěří svého synka mladým manželům a pak ji zavraždí muž mdlého rozumu (Philippe Hériat). Děj hodný příběhů, v jakých měly zalíbení komorní hry (Kammerspiel), se obecenstvu líbil, ale osvícení milovníci filmu, které tehdy seskupili Delluc ve svém Ciné-clubu a Ricciotto Canudo ve svém Klubu přátel sedmého umění, oceňovali především sloh.
          Sloh EL DORADA se vyznačoval především subjektivismem. Jeho zdrojem nebyl německý expresionismus (tehdy ještě ve Francii neznámý), nýbrž francouzský impresionismus a Griffithovy a Sjöströmovy objevy. Triků se používalo k cílům výrazovým: když se malíř dívá na granadskou Alhambru, vidí ji jako na Monetově obrazu, neurčitou a trochu zkreslenou; při scéně s tanečnicemi je "nepřítomná" hrdinka, jež myslí na své dítě, ukázána v zamlžení uprosřed svých družek, ve scéně s opilci jsou některé obličeje ukázány v křivém zrcadle atd. Tento postup byl tehdy zajímavou novinkou. Celý film byl fotografován dokonale, až příliš rafinovaně. Fotografie dala španělským krajinám dramatičnost. Tyto exteriéry nedisharmonují s krásnými moderními stavbami krčmy. Vcelku převládá v EL DORADU chlad. Ale scéna Sybilliny smrti, kde se hrdinka opírá o poddajnou látku dekorace, na níž se objevují obrovské stíny tanečnic, spojuje skutečný cit s virtuozitou. Byl to objev, jenž předcházel obdobným německým experimentům a snad byl pro ně i vodítkem."

George Sadoul, Dějiny filmu



Marcel L'Herbier (1890-1979): jeho tvorba začíná - stejně jako Jeana Epsteina - v okruhu tzv. První (či Pařížské) filmové avantgardy, kterou významně spoluutvářel svými krátkými filmy, eseji a poezií. Svá vrcholná celovečerní díla natočil ještě v němé éře (Nelidská, Eldorado, Peníze), s příchdem zvuku se jeho tvorba ubírala více komerčním směrem, od 50. let režíroval řadu televizních filmů a pořadů; v roce 1943 založil nejstarší francouzskou filmovou školu I.D.H.E.C..