Divadlo Archa

Erotikon aneb Lekce z filmařiny (MF Dnes)

Národní filmový archiv, Francouzský institut v Praze, Audiovizuální oddělení Francouzského velvyslanectví, Pražský symfonický orchestr FOK, Auditorium Muzea Louvre a Divadlo Archa pořádají v rámci oslav 100. výročí světové kinematografie premiéru rekonstruovaného filmu z roku 1929.

Námět, scénář a režie: Gustav Machatý
Kamera: Václav Vích

Hudbu k rekonstruovanému filmu složil Jan Klusák
Komorní soubor Pražského symfonického orchestru FOK řídí Dr. Štěpán Koníček
Rekonstrukci filmu provedly Mgr. Blažena Urgošíková a Ingrid Tětková

Premiéra 9. června 1994

Výroba: Gemfilm, 1929
Půjčovna: Slavia
Námět, scénář a režie: Gustav Machatý
Kamera: Václav Vích
Výprava: Julius Borsody a Alexander Hackenschmied
Ateliéry: Kavalírka

Hrají:
Karel Schleichert (hlídač na dráze)
Ita Rina (jeho dcera Andrea - Ita)
Olaf Fjord (Georg Sydney)
Theodor Pištěk (Hilbert)
Charlotte Suza (jeho žena Gilda)
Luigi Serventi (Jean)
L. H. Struna (povozník)
Milka Bálek-Brodská (teta)
Bohumil Kovář (železničář)
Bedřich Saxl (majitel krejčovského závodu)
Vladimír Slavínský (krejčí)
Bronislava Livia (návštěvnice salonu krásy)
Václav Žichovský (majitel obchodu s piany)

Film Gustava Machatého Erotikon patří nesporně k vrcholům české němé kinematografie. V době vzniku se mu dostalo všeobecného uznání. Hodnocení, ať už byla střízlivá či zcela entuazistická, zdůrazňovala jeho výjimečnost v kontextu tehdejší české tvorby. Byl prodán do mnoha zemí (dokonce ještě před českou premiérou do Rakouska, Maďarska, Rumunska, Polska, Latinské Ameriky, později do Německa, Francie ad.) a také tam vzbudil značnou a zaslouženou pozornost. Kritika oceňovala zvláště jeho režijní a kameramanské mistrovství, které dokázalo přetvořit více méně kalendářový příběh (vypráví o svedené dceři železničního hlídače, která se po letech už jako vdaná setká se svým svůdcem a málem mu znovu podlehne) v dílo podmanivé působivosti, pronikající výlučně obrazem do vnitřního světa hrdinů, jejich prožitků, citů a vášní.
          Ambiciózní režisér, který neváhal vydat se ve svých necelých dvaceti letech do Ameriky na zkušenou, zvolil pro tento svůj třetí film mezinárodní herecké obsazení. V hlavní roli hlídačovy dcery debutovala mladá Slovinka Ita Rina, jejího svůdce zahrál Nor Olaf Fjord, známý z německých filmů. Muže, který se ožení se svedeným děvčetem, vytvořil Ital Luigi Serventi, záletnou paničku Němka Charlotte Suza. Z českých herců si vybral Machatý Theodora Pištěka do role klamaného manžela a Karla Scheicherta do role otce svedené dívky. Ke spolupráci na scénáři přizval básníka Vítězslava Nezvala, ale jeho jméno se v úvodních titulcích neobjevilo. Významným spolutvůrcem filmu byl další Čech, kameraman Václav Vích.
          Natáčelo se v ateliéru na Kavalírce a v Karlových Varech, kde také byla ve dnech 12. - 18. července 1929 v kinu Elite česká "předpremiéra". Ohlasy z premiéry stejně jako z nočního představení pro zvané, které se uskutečnilo už 27. února téhož roku v pražském kině Passage, byly velmi uspokojivé a signalizovaly budoucí úspěch. Tehdy však vedení distribuční frimy Slavia udělalo osudnou chybu. Ve snaze zvýšit komerční aktiva se rozhodlo uvést Erotikon až v podzimní a zimní sezoně 1929 - 1930. Premiéra se konala ve dnech 3. - 16. ledna 1930 ve třech pražských kinech zároveň - ve Hvězdě, Radiu a Skautu. Tedy bohužel v době, kdy se už na celém světě ozývala z filmového plátna hudba, zpěv a řeč, v době, kdy všechna velká premiérová kina v Praze už instalovala zvukové aparatury. Ve všeobecném opojení z nové vymoženosti neměl žádný němý film naději na větší úspěch. (Podle informací Myrtila Frídy a Jaroslava Brože: Gustav Machatý - Legenda a skutečnost, časopis Film a doba, s. 193 - 194/1969)
          Zklamání z nedostatečných diváckých ohlasů na začátku třicátých let vynahradil režisérovi snad jen čas, neboť jeho Erotikon - stejně jako Kreutzerova sonáta a Extase - nebyl v dějinách kinematografie zapomenut. Zmínky o něm a zhodnocení jeho významu nacházíme nejen v českých filmových studiích, ale také v zahraničních historických a encyklopedických pracích. A je nepopíratelné, že v kritickém ohlédnutí za téměř stoletou existencí české kinematografie a v porovnání s tvorbou, která Erotikon předcházela i která následovala, zaujímá dílo Machatého čestné místo. Erotikon byl také jeden z prvních filmů, který se po oživení zájmu o filmová díla minulosti po druhé světové válce začal znovu hrát v archivních kinech a na nejrůznějších národních i mezinárodních přehlídkách a retrospektivách. Verze, kterou diváci mohli na těchto představeních vidět, měla délku kolem 1 800 metrů (přibližně stejnou metráž má francouzská verze, uvedená kdysi pod názvem Séduction, a německá verze, ozvučená v roce 1933).
          V roce 1989 koupil filmový archiv další kopii Erotikonu na nitrátním, tj. prudce hořlavém podkladu od soukromého sběratele Milana Volfa. Byla o 400 metrů delší než archivní. Už její první shlédnutí, zběžné porovnání a poté podrobná analýza materiálu přinesla překvapivé výsledky:
- Volfova kopie byla původní česká distribuční verze "první generace".
- Obsahovala ucelenou sedmdesátimetrovou sekvenci, která se nezachovala v žádné známé verzi. Je to scéna z výletu, kdy manžel svedené dívky pochopí, že jeho manželství je ohroženo. Spatří totiž ve zpětném automobilovém zrcátku spojené ruce své ženy a jejího někdejšího svůdce.
- Řada dalších sekvencí byla výrazně delší (především ve scénách, v nichž do trojúhelníků milostných vztahů vstupují další postavy, např. při operaci nebo večerní zábavě v baru) a tím také celistvější a jakoby uzavřenější, s lehkým dozníváním metaforického a symbolického významu.
- Podstatně méně bylo mezititulků, v původní podobě byly zřejmě nadbytečné, protože je nahrazovala výmluvnost obrazu.
- Hlavní hrdinka se jmenovala Andrea na rozdíl od kratších verzí, kdy bylo využito, patrně pro zvýšení atraktivity, jméno herečky Ita.
          Závěr z těchto zjištění byl jednoznačný: přes všechny obtíže a nesnadnou práci využít všech možností k restauraci tohoto filmu. V další etapě nastoupila srovnávací analýza všech dostupných materiálů a jejich konfrontace s dochovanými písemnými archiváliemi. K dispozici jsme měli kromě Volfovy kopie ještě tři kratší verze filmu: českou, francouzskou, kterou nám na kazetě zapůjčil filmový archiv C. N. C. v Bois D´Arcy, a německou ozvučenou. Německá a francouzská verze nepřinesly žádné další obohacení. Česká verze však obsahovala fragmenty, které zase nebyly ve Volfově kopii. Délka těchto fragmentů se pohybovala od několika okének až do délky dvou metrů; výjimečně jedna část měřila 5,3 m. Využitím i těchto, často velmi malých úseků se nám podařilo získat ještě dalších 150 metrů. Po rekonstrukci film měří 2 365,7 m a přibližuje se tedy původní metráži české distribuční kopie tak, jak byla promítána v kinech na počátku třicátých let.
          V České republice neexistuje žádná speciální laboratoř pro archivní filmy, proto byla i technická restaurace značně obtížná. Film byl částečně smrštěný, emluze narušená po celé délce drobnými rýžkami (tzv. zapršením) i občasnými silnými rýhami. Nejmarkantnější poškození se podařilo odstranit jen díky osobnímu úsilí pracovníků trikového studia TRILOBIT společnosti AB BARRANDOV.

Mgr. Blažena Urgošíková

Gustav Machatý

(nar. 9. 5. 1901 v Praze, zemřel 14. 12. 1963 v Mnichově)

Byl synem zámožného pražského obchodníka a majitele realit. Do kontaktu s filmem přišel již ve svých dvanácti letech - a od té doby ho okouzlení filmem neopustilo. Přerušil studia na střední škole a začal pracovat u firem Pragafilm a Escelsiorfilm.
Byl asistentem režie, hercem, podílel se na založení produkční firmy KLIM i na distribuce, snažil se sbírat zkušenosti u D. W. Griffitha a Ericha von Stroheima v Hollywoodu a po návratu z USA se objevil v malé roli filmu Karla Lamače Bilý ráj (1924). O dva roky později vzbudil pozornost domácí i zahraniční kritiky a diváků svým režijním debutem, filmem Kreutzerova sonáta, který svou úrovní daleko převyšoval dosavadní linii české filmové tvorby. Po tomto nečekaném a o to větším vítězství - a po nezdařeném dalším snímku Švejk v civilu - natočil Gustav Machatý Erotikon (1929). Film díky mimořádným uměleckým kvalitám přinesl svému tvůrci řadu uznání a bývá spolu s životním dílem Gustava Machatého Extasí (1933), které si po velkém ohlasu na benátském Biennale v roce 1934 otevřelo cestu do celého světa, citováno ve všech dějinách filmového umění. Po tomto úspěchu opustil Gustav Machatý Československo a od té doby pracoval výhradně v cizině: v Rakousku, Itálii a USA, kam se uchýlil před druhou světovou válkou. Z této doby jmenujme alespoň účast na filmu režiséra Clarence Browna Anna Karenina (1935) s Gretou Garbo, a nejúspěšnější americký film G. Machatého Jealousy (Žárlivost, 1945). Počátkem padesátých let se přestěhoval G. Machatý do Mnichova, kde působil jako docent režie v mnichovském Ústavu pro film a televizi, natáčel vlastní filmy, např. v roce 1956 Suchkind 312 (Hledané dítě) a spolupracoval s dalšími tvůrci. Po druhé světové válce navštívil několikrát svou rodnou zem, zejména u příležitosti Mezinárodních filmových festivalů v Karlových Varech.

(Podle Šárka Bartošková a Luboš Bartošek: Filmové profily, s. 269 ad., 1985 a Variety 18. 12. 1963 - nekrolog Gustava Machatého)

Jan Klusák

(skladatel; narozen 18. 4. 1934 v Praze)

Vystudoval Akademii múzických umění (AMU) v Praze u Jaroslava Řídkého a Pavla Bořkovce v letech 1953 -57. Od té doby působí jako skladatel ve svobodném povolání, též jako filmový a divadelní herec, autor próz a libret k vlastním operám. Ve skladatelské práci prošel postupně vlivem neoklasicismu, dodekafonie a seriálnich technik 2. vídeňské školy, ale hlásil se i ke vzorům jako jsou Anton Bruckner a Gustav Mahler. Vyzrálým dílem tohoto období jsou Variace na Mahlerovo téma (1962). Od konce šedesátých let se formuje autorovo osobité kompoziční myšlení, jehož hlavním rysem je spojení rozumovosti s určitou intuitivností. Autorovým celoživotním záměrem je tvorba děl z jediné myšlenky a tato materiálová úspornost ho dovádí k webernovské souvislosti všeho se vším. Při vytváření jeho slohu hrála určitou roli astrologie a magické praktiky, svou kompoziční metodu nazývá Jan Klusák novoplatónskou. Jeho osobní zaměření charakterizují i autoři, jejichž texty nejraději zhudebňoval: Halas, Holan, Kafka, Sofokles, Dante, Michelangelo, Shakespeare, Dostojevskij a bible. Svůj smysl pro humor projevil v tvorbě pro Divadlo Járy Cimrmana a v dílech s užitou hudební koláží. Své mimořádné pochopení pro atmosféru filmového díla projevil u rekonstruovaného filmu Hrabě Monte Christo (r. Henri Fescourt, 1928), k němuž složil hudbu. Klusákovy kompozice patří k nejhranějším domácím skladbám a jsou často uváděny i v zahraničí.

Erotikon aneb Lekce z filmařiny

Není divu, že právě Francouzský institut, velvyslanectví Francouzské republiky a Auditorium muzea Louvre se tak velkoryse podílely na rekonstrukci českého filmu Erotikon, který měl s nově zkomponovanou hudbou Jana Klusáka slavnostní premiéru ve čtvrtek v pražském divadle Archa. Odhlédnuto od nadnárodní kulturní politiky Francie a 100. výročí světové kinematografie spojeného s bratry Lumierovými, dalo by se s trochou nadsázky říci, že legendární snímek Gustava Machatého z roku 1929 natáčejí často právě Francouzi znova a znova. Jeho scénář totiž představuje v podstatě milostné melodrama, kalendářový příběh svedené a opuštěné, která s odstupem času, již po boku milujícího manžela, přelétavému svůdci málem znovu podléhá. Jenže režisér Machatý i po letech uštědřuje každé novodobé love story, plné kavárenských a ložnicových debat či nekonečných telefonátů, příkladnou lekci ryzí, neboť němé filmařiny. Jen s minimem mezititulků (v objevené delší verzi, jejíž kopii získal Národní filmový archiv od soukromého sběratele, je jich ještě méně), výhradně sugestivním obrazem a na svou dobu dynamickým střihem Machatý staví a graduje děj i vykresluje vnitřní svět hrdinů včetně skrytého, ale jiskřivého erotična.
V mnohém tento snímek působí dnes úsměvně; zůstává však poctou řemeslu, jež se měnilo v umění - obdobně jako Brabcův Krvavý román. Ten ovšem vznikal coby záměrná, laskavě humorná parafráze s dokonalou součinností všech složek včetně hudby. Naproti tomu hudba Jana Klusáka, představená "živým" orchestrem, působí snad geniálně, nikoli kongeniálně. Je svéráznou symfonií i něžnou parodií, od plátna ji však dělí nejen víc než půlstoletí, ale také absence jediného "supervizora", tvůrce "třetího", leč nejvyššího, jenž by poetiku obrazu a tónů sjednotil.
Jako unikátní lahůdku lze projekt ocenit, otázkou však zůstává jeho další využití. Jisté je uvedení v pařížském Louvru, jednání s karlovarským filmovým festivalem se protáhlo a k případné celkové kompletaci by podle Národního filmového archivu musela svolit francouzská strana, která vlastní hudební práva.

Mirka Spáčilová, MF Dnes, 11. 6. 1994