Divadlo Archa

Jaro, peklo, podzim, zima (program představení)

Pafilm z krajiny Ježíška Franty (Lidové noviny, 23. 2. 1995)

Film o akademickém civilistně parealistickém malířovi Martinu Velíškovis živým hudebním doprovodem skupiny Už jsme doma.

24. ledna 1999 v Divadle Archa
televizní premiéra 23. 2. 1995

Hlavní role: Martin Velíšek, Pavel Rajčan, Karel Ruppert, Zdeněk Marcín Matějka, Pavel Zajíček, Václav a Dan Štěpánkovi, Jakub Čermák, Miroslav Wanek, Jindra Dolanský, Romek Hanzlík, Milan Nový, Jan Cerha, Ondřej Štindl

Scénář: Pavka Rajčan Rajčanský, Václav Kučera, (Martin Velíšek)
Hudba: Miroslav Wanek, Jindra Dolanský, nahrála skupina Už jsme doma a hosté
Kamera: Marek Jícha
Režie: Václav Kučera
Produkce: Lexa Guha, Helena Vydrová, Bára Holnová
Zvuk: Michal Holubec
Střih: Petr Turyna
Vyrobila: Tvůrčí skupina Čestmíra Kopeckého, Česká televize 1994

Parealista Martin Velíšek (nar. 1963)

Je absolventem ateliéru sklářského výtvarnictví profesorů Libenského a Svobody na Vysoké škole umělecké průmyslové. Sklo, kresby, malby, fotografie vystavuje od roku 1987 převážně se souputníkem Kulihrachem Michalem Machatem, je zastoupen ve sbírkách galerií v Čechách, Francii, USA, Austrálii.
Je tvůrcem hospody "U vystřelenýho oka" a členem hudební skupiny Už jsme doma, jíž vtisknul charakteristickou výtvarnou podobu. Jeho tvorba zaujímá v kontextu nejen českého výtvarného umění zvláštní postavení. Sám vystudovaný sklář, jednoznačně inklinuje k malbě, kterou ve velké míře uplatňuje již ve svých sklech z konce let osmdesátých. Dominantním tématem jeho prací je člověk, či lépe člověk-tělo, maso, které je ve své nahotě nejprve častěji uzavřeno v místnosti, takřka vždy však před oknem s výhledem k horizontu, později pak vychází na horizont samostatný. Těla jsou zpočátku značně schematizovaná, jejich poselství je konstituováno především situací, ve které se nacházejí, ať už sedí v hospodě, či pasou-li jeleny. Těmto situacím je vlastní specifický černý humor, pokroucenost nebo parafysika, skrze kterou se svojí vlastní "masitost" pokoušíme přetrpět a to ničím jiným než tím, že jí přitakáme.
Obrazy mají vždy čistou kompozici, která společně s hojným užíváním písma odkazuje až kamsi ke gotickému malířství, s jehož dvěma velkými tématy "Poslední večeří" a "Ukřižováním" se Velíšek vyrovnává samostatnými plátny. Jeho příliš lidští světci pak v roce 1992 vyvolávají skandál - představitelé katolické církve se vynutí zakrytí některých pláten výstavy ve Znojmě. Tímto, v českém výtvarném umění nebývalým precedentem a s ním spojenou publicitou v jiných než kulturních rubrikách se proti své vůli "proslaví". Pro jeho obrazy charakteristická kresebná linka jej v poslední době dovedla k nejradikálnějšímu odklonu od původních materiálů jeho prací. Potom, co se vzdal prostoru ve prospěch plochy, věnuje se nyní především kresbě v rozsáhlejším cyklu "Lyžařů". Centrum smyslu zde již přestává být vyprávěný příběh, ale samotná, teď již detailně propracovaná figura, v posledku pak pouhý výraz tváře, který je prozatím tím posledním co zbývá.

V komíně sepsal dvorní filosof UJD Císař Karel, leden 1995

Pafilm z krajiny Ježíška Franty

Osobnost Martina Velíška, sklářského výtvarníka a autora proslulého obrazu Ježíšek Franta (jeho vystavení vyvolalo v roce 1992 odpor některých představitelů katolické církve) (…)

Snímek uvedlo letos v lednu divadlo Archa a jediné představení s živým hudebním doprovodem skupiny Už jsme doma bylo beznadějně vyprodané. "Poprvé jsem skupinu slyšel na koncertě pod Stalinovým památníkem, kde jsem natáčel dokument Totalitní zóna. Vůbec se mi tenkrát nelíbila. Ale později jsem zjistil, že šlo o jinou kapelu," přiznává Václav Kučera. Jako emigrant, později divadelní režisér a student oboru film a fotografie strávil deset let v USA. Spoluautor televizního pořadu Bago věnoval skupině Už jsme doma krátký profil, při jehož realizaci se poprvé setkal s Martinem Velíškem. "Spojení hudebního tělesa s konkrétním výtvarníkem pokládám za oboustranně přínosné," říká Kučera, jemuž skupina posléze udělila titul "dvorního filmaře".
"Martin je silná individualita. Dokáže ohromně spolupracovat, ale kolektivní mumraj při natáčení ho pochopitelně znervózňuje," prozrazuje režisér. Spolu se scénáristou Pavlem Rajčanem a Martinem Velíškem vytvořil přátelský medailon, volně protkaný hudbou skupiny Už jsme doma a úvahami o slávě a času. Bizarní výjevy z Velíškových obrazů se ve snímku "Jaro, peklo, podzim, zima" zhmotňují ve fiktivní krajině, kde na konci každé cesty čeká na poutníka bezpečný domeček. "Je to hravý padokument, i když nevím, jestli hravý je to správné slovo," upřesňuje žánr snímku Václav Kučera. (…)

Magdalena Bičíková, Lidové noviny, 23. 2. 1995