L'Esquisse: Effraction du Silence (Zlom ticha)
Motýlí tanec mezi kamením (Nina Vangeli, Lidové noviny)

L'Esquisse: Effraction du Silence (Zlom ticha)

Taneční pár Bouvier-Obadia není v Praze neznámý, jelikož Francouzský institut ho pozval již v říjnu 1990 s představením Welcome to Paradise. V roce 1980 založili ve francouzském Le Havre Alžířan Régis Obadia a Švýcarka Joelle Bouvier soubor Esquisse. V roce 1993 přesídlili do Angers a Esquisse se stali základem Národního střediska moderního tance. Choreografie obou tanečníků získaly několik cen na francouzských a mezinárodních festivalech. Régis Obadia a Joelle Bouvier jsou autory dvanácti představení, pěti krátkých filmů, jedné knihy, dvou videoklipů (jednoho pro Patricka Bruela a druhého pro Dee Dee Bridgewater). Inspiraci hledají v nejrůznějších oblastech. Jejich choreografie spojuje vždy jednotlivé druhy umění. Sami o sobě prohlašují, že se inspirovali uměním tanečníků jako Pina Bausch nebo Francois Verret, dále filmy Tarkovského a zejména malířů (Rembrandta, Grünewalda, Bacon či Velickoviče). Nevyskytne se však u nich citace, plagiát či napodobování, pouze jakási náznaková reminiscence.
          "Naše práce se neváže na určitou techniku. Naše hledání staví pouze na uvědomění si vlastního těla a hereckém projevu", tvrdí Régis Obadia a Joelle Bouvier.
          Jejich tanec je na hony vzdálen od chladného stylu a přímočarého pohybového výrazu zbaveného jakéhokoli citu, jež se tak často objevuje na evropských scénách.
          V Arše uvedou Régis Obadia a Joelle Bouvier své poslední představení Effraciton du Silence (Zlom ticha), které definují jako "opojný a křehký tanec plný extrému a lyrických zlomů". Autorský pár tančí na scéně spolu se sedmi dalšími tanečníky. Jejich výkon, stejně jako světla Rémi Nicolase a hudební montáž Patricka Roudiera (od Šostakoviče po Sex Pistols), vytvářejí atmosféru nabitou emocemi a napětím.


L´Esguisse uvádí Divadlo Archa a Francouzský institut ve spolupráci s AFAA a za podpory českého Ministerstva kultury. Hostování souboru L´Esquisse je předznamenáním festivalu Tanec Praha.

Motýlí tanec mezi kamením

Po proslulém divadelním kouzelníkovi Philippu Genty byla v pražské Arše představena choreografická dvojice JOELLE BOUVIER - RÉGIS OBADIA, další z významných reprezentantů francouzského tanečního umění. Již před lety hostovali v Praze s představením Welcome to Paradise (Vítejte v ráji) a diváky nadchli. Tehdy byli interprety pouze oba choreografové. Renomé dvojice v poslední době vzrostlo, stanula ve vedení tanečního centra v Angres, kde založila skupinu L´ESQUISSE (Skica), se kterou provedla první dílo, představení VPÁD TICHA (L´Effraction du silence).

Tématem díla je válka. Scénografie nás zavádí do podzemí za náletu. Vidíme tu několik starých šedivých dveří s odřeným lakem a vytlučenými tabulkami. Hrůzy války však nejsou předvedeny žádným naturalismem ani popisnými scénami, nýbrž stálými pohybovými odkazy na krásu mládí, krásy lásky, na bezbrannost a něhu, která je válku ohrožena.
          Devět černošedě oblečených tanečníků uchvátí estetickou dokonalostí svých těl, pohyby jejich obnažených a vláčných paží jsou dekorativní a obřadné. Provádějí pomalá a zasněná pliés, zatímco v pozadí ze dveří do dveří cupitá pomatená žena. Se zasněnou elegancí provádějí tanečníci milostná přibližování i těkavá bloudění mezi dveřmi, plná nejrůznějších pádů, jak je typické pro styl choreografky a choreografa a vlastně i pro téma samo. Účinný je v tomto představení výběr hudby. Zvukový pás je sestaven nejen z hudebních skladeb od Bacha přes Schnittkeho po Sex Pistols, ale i z dobových zvukových dokumentů - hlasů Goebbelse, Mussoliniho, Stalina či Martina Luthera Kinga.
          L´Esquisse pracuje s náznakem. V milostném duetu, kdy po každém přiblížení nebo pádu se žena rozesměje tichým kovovým smíškem, se v jedné chvíli dlaně tanečníků rozechvějí jako motýli. Poletují kolem nich, až usednou na pohlaví. Tanečníci se na ně na vteřinku zadívají a jejich úlek se přenese na oba motýly, ti se proto zase vznesou ke svému třepotavému tanci. - Na prázdnou scénu vybíhá tanečník, za běhu vyhodí na scénu hromadu kamenů. Z jiné strany tak učiní i jiný, potom další, až je scéna celá zasypaná. Mezi kameny padají ženy s dlouhýma bledýma nohama, přes ně muži; překryjí je na chvíli těly, jen se nad nimi pozastaví a prchají.
          Možná, že v kontextu práce obou choreografů nebylo toto představení výrazným krokem vpřed. I v Praze už začínáme být jako diváci zhýčkaní. Ale do doby, než naše choreografická produkce bude mít evropský standard, musíme takové divácké příležitosti co nejvřeleji uvítat a zároveň být vděční Francouzskému kulturnímu institutu, který řadu zážitků (mezi nimi i tento) zprostředkovává.

Nina Vangeli, Lidové noviny, 15. 6. 1995