Fotografie z představení
HaDivadlo, Brno
Ladislav Klíma: LIDSKÁ TRAGIKOMEDIE
"sága egosolistického sebezbožnění"
Dílo z roku 1928.
Světová premiéra básnického dramatu z pera titána českého nihilismu.
Režie: Arnošt Goldflam
Scéna: David Cajthaml
Kostýmy: Jana Preková
Hudba: Jiří Bulis
Dramaturgie: Josef Kovalčuk, Miloš Černoušek (textová úprava, libreto opery)
Odborná konzultace: Josef Zumr
Na klavír hraje: Michaela Polášková
Hudbu nahráli: Jiří Bulis a Jan Beránek ve studiu Bílý medvěd
Technika: Jan Horký (světla), Karel Hanák (zvuk), Jiří Vlček (jev. mistr), Alexej Fendrich
(rekvizity), František Pilný (výroba)
Inspice: Miroslav Kumhala
Premiéra 4. května 1991, obnovená premiéra 20. prosince 1999
Hrají:
Pulec - Gustav Řezníček
Kantorka - Miloslav Maršálek
Shoř - Břetislav Rychlík
Obnos, Malý lajtnant - Hynek Chmelař
Odjinud - Cyril Drozda
Hubacius, Hubacius syn - Ján Sedal
Beránková, Doubravka (Čubštrejchna junior) - Marie Ludvíková
Brigita Shořová, Kurva - Nadia Stazio
Mladý strážník, Mladý lokaj - Tomáš Matonoha nebo Marek Daniel
Strážník obstarožník, Starý lokaj - Josef Polášek
Velký lajtnant - Miroslav Kumhala
Český lid v hospodě - Tomáš Strašák a Miroslav Kumhala
Pes Hubert - Hubert
Žebračka Labutinka
Místo děje:
V prvním a druhém aktu krčma U hliněné podkovy v menším krajském městě Lanově. V třetím, park na místě, kde krčma dříve stála.
Čas děje:
První dějství toho dne, kdy Pulec, Odjinud, Kantorka, Shoř a Obnos udělali maturitu. Druhé dějství o 30 let později, třetí o další 25 roků.
Ladislav Klíma (1878 - 1928)
Český filosof a beletrista. Typ filosofa - básníka z rodu Diogena, Empedokla či Sokrata, který je lidskou existencí bytostně vjedno s vlastní filosofií. Nepřítel tradičního vidění světa a hierarchie společenských hodnot; "vandrák, vedle nějž Diogenes byl domácí pán". Jako myslitel je krajním subjektivním idealistou. Dobově podmíněná inspirace, vzešlá z Schopenhauera a Nietzscheho, vyústila ve zcela originální myšlenkový model: "egosolismuss", "deoesence". Jedná se o Klímovy termíny, jež vyjadřují ideu prožívání sebe sama jako boha (na místě boha tradičního, nietzscheovsky mrtvého).
Klímovy filosofické práce (Svět jako vědomí a nic, 1904; Traktáty a diktáty, 1922; Vteřina a věčnost, 1927) mají především formu fragmentární, aforistickou, sestávají z kratších úvah.
Tvorba beletristická (romaneto Utrpení knížete Sternenhocha, soubor próz Slavný Nemesis aj., pochází vesměs z let 1906-9) je charakterizováno výbušnou básnickou obrazivost. Je nekonvenční, šokující, společensky provokativní.
Z 20. let pocházejí dramata (tragédie o Diovi, bez definitivního názvu, 1917; Matěj Poctivý, 1922 se spoluautorem Arnoštem Dvořákem - dosud se jednalo o jedinou scénicky provedenou hru, a to poprvé a donedávna naposled v Národním divadle, 1923; Lidská tragikomedie, dokončená 1928). Dramatické dílo je součástí Klímovy tvorby ne zcela typickou, ale přesto organickou: dramatické cítění je charakteristickým rysem jeho celkového literárního výrazu a v podstatě i lidského prožívání světa.
Významná je i Klímova korespondence.
Klíma byl ve své době oblíben, uznáván i podporován řadou představitelů české kulturní elity par excellence. Mezi jeho duchovní přátele patřili Otokar Březina, Emanuel Chalupný, F. X. Šalda, Jaroslav Kabeš, Josef Kodíček. Zároveň však byl širší veřejností buď zcela neznám nebo s opovržením přehlížen. Nové generace si jej objevují, a to hlavně od 60. let. V Klímově projevu je něco, co přes propasti kulturních diskontinuit neustává korespondovat s jakousi zjitřeností adolescentů vůči světu. V 70. letech patří k nejopisovanějším autorům samizdatu. Bohužel se však zdá, že Klíma je také předurčen stát se miláčkem dosti početné odrůdy intelektuálního snobstva. V současnosti jsme dokonce svědky zmasovění zájmu o Klímu, hlavně zásluhou adaptací ve filmu apod. Možná jsme svědky počínající vlny profanace oněch (námi tak milovaných) "literárních skřetů" (Bloy, Florian, Váchal, Deml…) … Jde-li o vlnu, vlna opadne.
HaDi se uchyluje ke Klímovi ze staré lásky (i ze staré nenávisti - ke Klímou nenáviděnému). Chováme dle možností cudnou ctižádost, připojit se k autentickému proudu Klímových spřízněnců.
"Člověk se lekne, spatří-li po létech lidi, kteří v jinošství vzbuzovali největší naděje."
Lidská tragikomedie je scénickou básní o pěti podobách jedné velké jinošské ctižádosti: ctižádosti básníka (postava Pulce), vládce (Obnos), vědátora (Kantorka), požitkáře (Shoř) a filosofa (Odjinud). Troufáme si v každé z těchto postav spatřovat jistou Klímovu sebeprojekci; nejvíc a především v Pulci, hned poté v Odjinud (Goldflam: "Klíma Pulcem byl, Odjinudem chtěl být."). V Odjinudových výkladech rozeznáváme orientální původ některých základních pramenů v Klímově filosofické inspiraci. Pulcův osud zase připomíná klíčový moment autorova životního hledání, jak je popisován v dopise "Cholupický den". Klíma se tehdy rozhodl "prozatímně resignovat" v praxi deosence: "Tři cesty byly teď přede mnou: pokračování v dosavadním: na konci jejím seděla pitvorně se šklebící blbost; absolutní heroismus a lhostejnost činu: na konci černě strměla smrt; a provisorní návrat k lidskému. Rozhodl jsem se pro návrat k lidskému."
Klímovy hry jsou typickým případem tzv. knižního dramatu: autor si prostě neodpustí napsat vše krásné, co se mu dere do pera… Při nevyhnutelném krácení jsme se snažili podtrhnout složku dějovou, situační a jazykovou, a to tak, aby explikace ideové "vyvstávaly nevyslovovány".
-mč-
Text z programu k představení vydaného HaDivadlem, Brno.