Archa v Rotterdamu slavila vzkříšení
MF DNES - 19. dubna 2003, autor: Jan H. Vitvar
Reportáž z benefice v Rotterdamu na podporu pražského Divadla Archa
Dnes v noci se v křesťanských chrámech konají vigilie na oslavu Kristova vzkříšení. Lidé si při nich připomínají, že i nejkrutější konec není definitivní, a že by proto měli mít víru, že vše se v dobré obrátí. Podobnou víru mělo po loňských povodních pražské Divadlo Archa. Katastrofa mu zničila veškeré vybavení a vyhnala ho z léta budované scény. Archa se však ze všeho rychle oklepala. Vlastní zmrtvýchvstání oslavila v úterý v nizozemském Rotterdamu.
Když podpora, tak pořádná
Málokterá radnice v Evropě vkládá do kulturních projektů tolik peněz jako ta rotterdamská. Když se na příčinu podpory kohokoli v Nizozemsku zeptáte, bude vám vyprávět o snaze Rotterdamu vyrovnat se v kulturní vyspělosti dosud dominantnímu Amsterdamu. Jedním z výsledků sympatického souboje bylo i vybudování divadla Rotterdamse Schouwburg. Vzniklo před patnácti lety, v době, kdy Rotterdamu chyběla moderní divadelní scéna. Starou zdobnou budovu nahradila betonová kostka nacpaná špičkovými technologiemi - k těm nejefektnějším patří variabilní řady sedadel přemisťované na "polštářích" ze stlačeného vzduchu nebo obří výtah, s jehož pomocí se z nákladního auta dají dekorace vytahovat přímo na plochu scény ve druhém patře. Čtyři a půl roku Schouwburg vede Jan Zoet. O divadle říká, že je nejlepší v Holandsku, protože se jako jediné soustředí pouze na kvalitu, i když to občas vede k jeho menší návštěvnosti. Podobným krédem se řídí i pražská Archa. Proto se už před časem Zoet domlouval s jejím ředitelem Ondřejem Hrabem, že by se obě scény mohly sejít nad společným projektem. "Pak přišly povodně a tohle je naše přirozená reakce na ně," říkal Hrab před úterním večerem. Schouwburg během něj oslavil své patnácté výročí, ale víc než o rotterdamském divadle se mluvilo o Arše. Celá akce byla totiž pojata jako benefice na její podporu. A taky jako poklona pražské, potažmo české kultuře. Odrážel to už název večera - Magic Night of Prague. Na benefici se sjela pozoruhodná směsice alternativních umělců. Večerem provázela legenda nizozemského divadla, osmadvacet let starý soubor Dogtroep. Divadelníci pohybující se stejně dobře v hudbě jako ve výtvarných performancích stvořili v roce 1996 v Arše nezapomenutelné představení Kulhavý tango. V Schouwburgu vystupovali jako pouliční orchestr, který na úvod zahrál píseň o kapajícím kohoutku. Zpívali o tom, jak voda nejprve zaplnila koupelnu, pak obývací pokoj, nakonec celý dům, a že mráz zaplavenou budovu proměnil ve velkou kostku ledu. Pak vstoupili na pódium Zoet s Hrabem. Zoet divákům oznámil, že účinkující pro ně dnes hrají zdarma a výtěžek ze vstupného jde na obnovu Archy (část diváků zaplatila za VIP vstupenku 200 eur). "Není obvyklé, aby ten, kdo má narozeniny, místo dostávání dárků sám obdarovával," poděkoval Schouwburgu Hrab. Následující produkce ukázala, jaké možnosti sál pro vystupující dokáže nabídnout. Baletní skupina Conny Janssen Danst předvedla ukázku ze svého nového představení Vuil & Glass, v němž čtyři dvojice tančí obklopené tak důmyslným světelným systémem, že si o něm mohla nechat zdát i Archa, před povodněmi označovaná jako divadlo s nejlepším technickým zázemím ve střední Evropě. Avšak větší potlesk sklidil Nederlands Dans Theater 3 s choreografií Hanse van Manena nazvanou Two Faces. Tahle skupina (nedávno vystupovala i v Praze) dokládá, že obrovská popularita nepřináleží jen muzikálovým tanečkům doprovázeným prostoduchými melodiemi, ale i pohybům, při jejichž pozorování člověka mrazí v zádech.
Smysluplný pelmel
Benefice se nesla v poněkud bizarním duchu. Zmiňované tíživé výkřiky se mísily s atrakcemi vycházejícími z tradice hřmotných kabaretů. Energickou básnířku českého původu Janu Beranovou, jež s notným patosem recitovala o Karlově mostě, na pódiu vystřídali Dogtroep s férií o uklízečce vznášející se ve vodách zatopené Archy, zakončenou skupinovým zpěvem s diváky. A po Dogtroep následovaly čínské písně Feng-Jün Song zahrané komorní částí nejznámějšího vývozního artiklu Divadla Archa, v hudebních žánrech postmoderně rozkročeným orchestrem Agon. Agon s Feng-Jün Song a Terezou Roglovou předvedl i ukázku z představení Marné tázání nebes, jejž na začátku dubna Archa odehrála v Mnichově. Pelmel to byl vskutku pestrý, i když v grotesknosti zdaleka nedosahoval nedávné benefiční rozlučky s Václavem Havlem v Národním divadle. O větší smysluplnosti rotterdamské akce koneckonců hovoří i to, že na ní na rozdíl od Národního divadla vystoupili dinosauři české alternativy, skupina The Plastic People of the Universe. Na vlastní kůži si ověřila, že jí v současné době sluší ponory do náročnějších hudebních kreací. Nizozemci totiž příliš neocenili přednes její kruciální rockové písně Magické noci. Daleko větší ohlas vzbudila skladba Jsem absolutní vůle v úpravě pro doprovodný Agon Orchestra, jenž Plastiky uvedl do vod soudobé vážné hudby. "Vše je lhostejné, bezvýznamné, pro mne nicotné, vše je mně prospěšné, dobré, svaté, zářně slastné," praví se v klímovském textu Jsem absolutní vůle. Po skončení večera si Ondřej Hrab mohl pobrukovat pouze druhou část těchto veršů. Akce totiž vynesla částku dovolující Divadlu Archa nejpozději v září znovu začít fungovat. Ve finále večera předal nizozemský státní sekretář pro vzdělání, kulturu a vědu Cees van Leeuwen Ondřeji Hrabovi kostku ledu, symbol, o kterém zpívali Dogtroep. Hrab z ní kladivem vysekal šek na 45 tisíc eur. Pětadvacet tisíc Arše věnovala holandská vláda, zbytek vyneslo vstupné na benefici.K tomu mohl Hrab přičíst ještě čtyři tisíce eur, za které se vydražil třiceticentimetrový bronzový kráčející trabant Davida Černého. Sochař měl v Rotterdamu loni velkou retrospektivu a zbyla v něm po ní dvě Mimina, která v Schouwburgu v úterý ohraničovala pódium. Drobná pachuť však z benefice zůstává: nejsem si totiž vůbec jistý, jestli víme o současné kultuře Nizozemců tolik jako oni o naší.