Fotografie z představení
Další představení HaDivadla v Divadle Archa
Venedikt Vasiljevič Jerofejev: Moskva - Petuški
Osoby a obsazení:
Veňa - Cyril Drozda
Anděl - Anna Veselá
Výstavní tupec - Tomáš Matonoha
Inteligentní šikula - Marek Daniel
Vnuk (Mitrič, kreten) - Pavel Liška
Dědeček (Mitrič, slabomyslný) - Miloš Maršálek
Kníráč s baretem - Luboš Veselý
Kníratá (žena s baretem) - Marie Ludvíková
Sfinga - Iva Volánková
Semjonyč (revizor) - Ján Sedal
Satan - Ján Sedal
Servírka - Iva Volánková
Rusovláska - Marta Bačíková
Bůh - Miroslav Kumhala
Tichonov - Miloš Maršálek
Kněžna - Simona Peková
1. soudruh - Luboš Veselý
2. soudruh - Josef Polášek
3. soudruh - Tomáš Matonoha
4. soudruh - Pavel Liška
5. soudruh - Marek Daniel
1. vrah - Luboš Veselý
2. vrah - Josef Polášek
3. vrah - Tomáš Matonoha
4. vrah - Pavel Liška
5. vrah - Marek Daniel
A dále jako revolucionáři, zvrhlíci, slepci, záporožští kozáci, křoví a herci.
Překlad: Luboš Suchařípa
Dramatizace: Janoš Krist
Režie: Jiří Pokorný
Scéna: Aleš Votava
Kostýmy: Zuzana Krejzková
Hudba: Michal Ničík
Dramaturgie: Janoš Krist
Krátká autobiografie Venedikta V. Jerofejeva (24. 10. 1938 - 11. 5. 1990)
Narodil jsem se 24. října 1938 na poloostrově Kola za polárním kruhem. Polární kruh jsem poprvé překročil (pochopitelně ze severu na jih) když jsem po ukončení školy (s vyznamenáním) jako sedmnáctiletý cestoval do Moskvy k přijímacím zkouškám na Moskevskou státní univerzitu. Na univerzitu jsem byl přijat, ale po roce a půl mě vyloučili pro absence na vojenské katedře. Od té doby, tj. od dubna 1957, jsem pracoval na nejrůznějších místech prakticky po celém Sovětském svazu. Jako manipulační dělník v prodejně potravin (Kolomna), pomocník v kamenické dílně na stavbě sídliště Čerjomuški (Moskva), kotelník (Vladimir), dozorčí oddělení milice (Orechovo-Zujevo), pracovník ve výkupu lahví (Moskva), vrtař v geologické expedici (Ukrajina), příslušník ozbrojené ochrany (Moskva), knihovník (Brjansk), pomocník v geofyzikální expedici (polární oblasti), vedoucí skladu cementu na stavbě dálnice Moskva- Peking (Džeržinsk, Gorkovská oblast) a na mnoha jiných místech. Ovšem nejdéle jsem vydržel u spojů, a to jako montér kabelových linií (Tambov, Mičurinsk, Jelec, Orel, Lipeck, Smolensk, Riga, Bělorusko od Gomelu přes Mogilev do Polocka a jinde). Téměř deset let u spojů.
Ale jedinou prací, která se mi kdy zamlouvala, bylo v r. 1974 místo laboranta parazitologické expedice v Hladové stepi v Tadžikistánu. Šlo o expedici Všesvazového vědeckovýzkumného dezinfekčně sanitárního ústavu pro boj s létajícím bodavým hmyzem. V r. 1966 jsem se stal otcem, v r. 1988 dědečkem (vnučka Nastasja Jerofejevna).
Podle svědectví matky jsem začal psát v pěti letech. Za první dílo zasluhující pozornost jsou považovány "Poznámky psychopata" (1956-58), výtvor nejobjemnější a nejnejapnější. Začal jsem jej psát v sedmnácti letech. "Zvěstování", práci z r.1962, znalci v hlavním městě označili za vzdorovitý pokus vytvořit evangelium ruského existencialismu a Nietzscheho naruby.
Začátkem šedesátých let jsem napsal několik statí o norských příbuzných (po jedné o Hamsunovi a Bergsonovi a dvě o pozdních Ibsenových hrách). Vědecký věstník Vladimirského státního pedagogického institutu je všechny zavrhnul jakožto metodologicky příšerné. Na podzim 1969 jsem konečně naleznul vlastní styl a v zimě 1970 napsal "Moskva - Petuški" (od 19. ledna do 6. dubna 1970). V roce 1972 následoval "Dmitrij Šostakovič", který se ovšem ztratil ještě v rukopise a pokusy jej obnovit nevedly k ničemu.
V následujících letech zůstávala všechna díla v šuplíku v desítkách sešitů a tlustých poznámkových bloků. Výjimkou je rozpustilý esej o Vasiliji Rozanovovi, napsaný na naléhání časopisu Věče a ještě nějaké maličkosti.
Na jaře 1985 vznikla tragédie o pěti výstupech "Valpružina noc aneb Kročeje Komondorovy". Napsání dalších dvou zamýšlených her nadlouho odložila nemoc (rakovina hrtanu), která u mne toho roku propukla. Poéma "Moskva - Petuški" byla poprvé publikována ve značně zkrácené podobě v časopise Střízlivost a kultura (č. 12 roč. 1988 a č. 1, 2, 3 roč. 1989), poté v úplnější verzi v almanachu Věsť (nakl. Krasnaja palata) a konečně ve znění téměř kanonickém v této knize, o čemž jsem do poslední chvíle silně pochyboval.
Vendekit Vasiljevič Jerofejev
(Překlad Libor Konvička)
text programu: HaDivadlo, Brno