Ultima Vez / Wim Vandekeybus: Mountains made of barking (program představení)
Vandekeybusův zběsilý obraz agrese (MF Dnes)

Další představení souboru Ultima Vez v Divadle Archa




Ultima Vez / Wim Vandekeybus
Mountains made of barking

Brutální konfrontace hudby a filmu.
30. a 31. března 1995 v Divadle Archa

Představení
choreografie a režie: Wim Vandekeybus
hudba: Charo Calvo, Yves Delattre, George Alexander Van Dam, Peter Vermeersch
účinkují: Inaki Azpillaga, François Brice, Said Gharbi, Mary Herbert, Thomas Lehnhart, Lieve Meeussen, Nienke Reehorst, Florence Rougier, Ana Stegnar, Wim Vandekeybus
asistent režie: Jan Goossens
scéna: Wim Vandekeybus
světla: Gerhard Maraite
kostýmy: Isabelle Lhoas
masky: Maggy Jacot
umělecký asistent: Octavio Iturbe
šéf techniky: Gerhard Maraite
Stage Manager: Herman Geys
zvuk: Lieven Callens


Film
hrají: Said Gharbi, Mary Herbert, Thomas Lehnhart, Abderrahim Asra, Abderzak Asra, Nouh Asra, Abdelaziz Mohamar
scénář, režie: Wim Vandekeybus
kamera: Philippe Guilbert
asistent kamery: Aliocha Vanderavoot
zvuk: Pierre Mertens
zvukový mix: Thomas Gauder
střih: Tudi Maerten
produkce: Anne Quirijnen
asistent produkce: Abdellah Gharbi, Abdelaziz Mohamar, Tayeb
postprodukce: Rudi Maerten
producent: Louise De Neef






Vandekeybusův zběsilý obraz agrese

Multimediální představení vlámského souboru Ultima Vez nazvané Mountains Made Of Barking v pražském Divadle Archa rozhodně nenadchlo milovníky ladného pohybu. Bylo plné exprese a zběsilých trhaných gest, jako by tanečníky zasáhl proud. Tanečník, choreograf a režisér Wim Vandekeybus v něm zobrazil chaos panující v dnešním světě, který v lidech vyvolává agresivitu. V agresi doprovázenou mnohdy výsměchem také vyústila většina scén. Dívku, která si nechala vyčistit uši a pochvalovala si, jak skvěle teď slyší i ty nejtišší zvuky, obklopil ohlušující řev ostatních; na tři nahé muže, kteří se pečlivě omývali, na závěr vysypali hlínu.
          Agresivita ovšem nebyla ničím vyvážena; také hudba jen málokdy opouštěla nervní kakafonickou polohu. Předpověditelný proto byl i závěr představení - nemělo-li tratit na síle, musela nakonec téci krev. Pravda, jen na filmovém plátně, když slepý tanečník Said Gharby, jehož výkon na pódiu byl neuvěřitelný, zařízl slepici, aby nasytil načrtnutou hlavu psovité šelmy…
          Přínos tohoto poněkud jednostrunného představení tkvěl především v tom, že ukázalo jinou estetiku pohybu.

Alex Švamberk, MF Dnes, 1. 4. 1995