Einstürzende Neubauten
Kdepak, žádní žabaři. Einstürzende Neubauten nezůstali vězet ve své minulosti - ale ani se nesnaží upoceně dohánět taneční kapely, jak to teď dělá kdejaká hvězdička 80. let. Berlínští Herren zůstali dokonale nezaměnitelní, ale ne zastaralí. Jejich koncert v Arše to ukázal s mnohem větší razancí než album Ende Neu.
Bylo tu všechno, co by měl správný koncert nepochopitelných hlukařů mít: originální nástroje od železných pružin po klapající soustavu knih, temné sbory, infernální rytmy poučené současným vývojem, ale industriálně úderné, a také trik způsobený něčím, co nelze nazvat jinak než zvukový objekt. Neubauten na chvíli zapnuli něco, co způsobilo pocit, že uprostřed vaší hlavy je nějaký pískající kulatý předmět, který se občas trochu pohne, ale pořád vydává ten otřesný zvuk. Nevím, jak se taková věc vyrábí, ale je to neskutečné.
A byly tu samozřejmě hlavně písničky, tedy spíš písně. Neubauten (posíleni o hostující členy, takže k démonickému svůdci Blixovi, dělnickému týpkovi Muffimu atd. přibylo pár neznámých pánů) tasili jak staré kusy (mohlo jich být víc, třeba taková Ich bin's z Fünf auf der nach oben offenen Richterskala uvedená veselou příhodou z Blixova mládí byla velmi silná), tak samozřejmě hlavně ty nové: titulní věc z Ende Neu, k níž se vzápětí vrátíme, dlouhatánskou Nnnaaammm, neproniknutelnou, trochu melodickou, hodně romantickou The Garden, hitovou Die Interimsliebenden z minulé desky… a neztratili pozornost publika. Jediný moment, kdy se zdálo, že prohrají, byla Ende Neu, ale rychle se jim podařilo zase nastolit pořádek. Byla to jak strhující předváděčka zvukových zlepšováků, tak opravdový koncert, kdy ze sebe kapela vydá všechno. Pražské publikum ve vyprodané Arše to nadšeně vzalo a tak to snad nebylo naposled, kdy jsme mohli tuhle neuvěřitelnou partu vidět.
Rock & Pop (listopad 1997), Jana Kománková