Obrazy a zrcadlení: Andrej Tarkovskij
Andrej Rublev (Andrej Rublev)
SSSR, 1966
černobílý / ŠÚ / historická freska
ruská verze / české titulky
174 min.
Námět: Andrej Michalkov-Končalovskij, Andrej Tarkovskij
Scénář: Andrej Michalkov-Končalovskij, Andrej Tarkovskij
Režie: Andrej Tarkovskij
Kamera: Vadim Jusov
Hudba: Vjačeslav Ovčinnikov
Hrají: Anatolij Solonicyn (Andrej Rublev), Ivan Lapikov (Kirill), Nikolaj Sergejev (Feofan Řek), Nikolaj Burlajev (Borisko), Nikolaj Griňko (Daniil Černý), Irma Raušová (pomatená dívka)
Historická freska o malíři ikon Andreji Rublevovi je povahopisem Ruska 15. století, výpovědí o duchovní síle, a pramenech nezničitelné tvořivé energie. Zvonař Barisko symbolizuje podstatu tvorby svojí vyzývavostí, obrovskou sebedůvěrou, nezkrotným přáním pracovat až do vyčerpání. Je předzvěstí probuzení Ruska a stimulem tvorby Rubleva, kterého přemohou tragické události a po zabití zloducha (při krvavém tatarském vpádu do chrámu) vysloví slib mlčení. Naturalisticky snímané přírodní scenérie, vesnické chalupy, chrámy ve městě, zdánlivě staticky popisovaný život mužiků, mnichů a umělců dotvářejí velmi sugestivní ovzduší doby. Černobílý obraz je v mnohých pasážích silně výtvarně stylizovaný. Ojedinělý opus v rámci historického žánru, který zároveň překračuje, je členěn do osmi kapitol. Naplňuje jedno z tarkovského krédo: "Umění existuje výhradně proto, aby napravovalo svět."
Zrcadlo (Zerkalo)
SSSR, 1975
barevný / filosofický
ruská verze / české titulky
102 min.
Scénář: Alexandr Mišarin, Andrej Tarkovskij
Režie: Andrej Tarkovskij
Kamera: Georgij Rerberg
Hudba: Eduard Artemev, úryvky z děl J.S. Bacha, G.B. Pergolesiho a H. Purcella
Střih: L. Fejginovová
Autorský text čte Innokentij Smoktunovskij, verše Arsenije Tarkovského recituje jejich autor.
Hrají: Margarita Terechovová (mladá matka/Natalia), Ignat Doniclev (Alexej - dvanáctiletý/Ignat), Filip Jankovskij (Alexej - pětiletý), L. Tarkovská (babička), Alla Demidovová (Líza), Anatolij Solonicyn (doktor), Oleg Jankovskij (otec)
Do značné míry autobiografický film je utkaný ze snů, náznaků asociací a metafor, ze zvláštní prchavé matérie. Introspekce na pomezí duševního obnažení, z níž vane racionální chlad sebezpytování. V kompozici na hudebním principu se neustále prolíná život se symbolikou, což autorovi umožňuje přecházet z malého časoprostoru nemoci do velkého časoprostoru svých rodičů a příbuzných, historie rodné krajiny a světa. Opakující se záběry zrcadel - metafor vnitřního zraku - umocňující ideu potřebného nahlížení na sebe z odstupu. Mají však víc "funkcí", magických i kulturních, jak o tom vypovídá iknografické schéma středověkého a renesačního umění, přítomné ve filmu ukázkami Leonardových kreseb. Čtyřicetiletý Alexej si v dialogu s matkou ujasňuje, čím ho ovlivnilo dětství (zjevující se mu ve snech), doplňuje bílá místa své paměti. V nemocnici má čas na bilancování života, ve kterém se stejně jako jeho rodiče rozvedl a připravil tak synovi situaci, kterou sám prožil. Poeticko-filosofický komentář tvoří verše režisérova otce Arsenije Tarkovského, vyjadřující víru v život (jeho odchod z rodiny je pro autora záhadou, jíž se snaží pochopit).
Mladou matku i bývalou protagonistovu manželku hraje stejná herečka, matku ve scénách ze současnosti představuje skutečná Tarkovského matka. Jediným štěstím matky byly děti, zrozené do desetiletí strachu z represí a války, do situace hrdě překonávané chudoby. Nezapomenutelná je snově nádherná barevná kamera Georgije Rerberga v záběrech rodného domu, louky čeřené závanem větru, v kompozici interiérů (džbán s mlékem, karafa s vodou, mizící opar na lesklé desce stolu po šálku s horkým čajem, sklo zrcadel a oken, otvírající a zavírající se dveře, záclony ve větru). Idylické krajiny dětství kontrastují s dokumentárně viděnou realitou života dospělých (scéna v tiskárně, španělská občanská válka, dobytí Berlína, atomový výbuch, čínští maoisté...). Pohled Aljoši je poznamenaný životními neúspěchy, špatným svědomím, skepsí, z otcova pohledu vyzařuje moudrý optimismus. Symbolický už je prolog filmu: Aljošův syn se dívá na televizi, kde logopedka léčí hypnózou zajíkavého studenta snímáním nehybnosti a strachu z vlastního hlasu, aby mohl mluvit nahlas a zřetelně celý život. Osud jedné ruské rodiny, v níž se projevuje koloběh času, ve které syn, opuštěný otcem, se může stát otcem, jenž opustí syna, kde postava matky se může najednou odrazit jako mučivá šalba ženy, matky svého syna, tebou zrozené a opuštěné. Nejosobnější film geniálního tvůrce je autorovým soudem svědomí, cestou k očištění utrpením, k návratu (v závěrečném obraze zestárnutí vede nesmrtelná matka větrným jasným dnem své děti, jež pro ni navždy zůstaly dětmi).