Divadlo Archa

Opera k nepoznání čistá a hravá (MF DNES, 28. 9. 1994)

Hudba: Michal Vích
Libreto: Jaroslav Dušek, Michal Vích
Režie: Jaroslav Dušek
Scéna a kostýmy: Petr Nikl
Hudební dramaturgie a orchestrace: Martin Smolka
Dirigent: Petr Kofroň
Světla: Viktor Zborník

Zpívají:
Mezzosoprán: Edita Adlerová, * Tereza Roglová
Baryton: Petr Matuzsek, * Zdeněk Klumpar
Soprán: Gabriela Eibenová, * Ivana Kvasničková
Tenor: Vladimír Dolejší
Slepá bába: Lenka Vychodilová
Bas: Jiří Hansmann
Skřítek: Bronislav Oczadly
Skladatel Vích: Michal Vích
Sbor: Vladimír Kožušník, Miloslav Šnajdr, Miroslav Mojžíš, Pavel Mesany, * Milan Kottas, * Karel Bartoš, * Jiří Přibyl, * Rudolf Nesvadba

Tančí: Marie Vrbová, Jindřich Běhal, Nataša Burgerová, Libor Olšaník, Renáta Pařezová, Zora Pavloušková, Kateřina Hajná, Monika Peková, Tomáš Pospíšil

Orchestr:
Flétna, pikola: Martin Čech, * Jiří Loukota
Flétna, basová flétna, vozembouch: Lucie Tarabová, * Daniela Tarabová
Hoboj, frkačka: Pavel Polášek
Saxofony, řehtačka: Václav Bratrych
Klarinet, řehtačka, frkačka, vozembouch: Kamil Doležal, * Daneš Drábek
Fagot, frkačka: Andrej Sochor
Trubka: Pavel Borek, * Martin Smutný
Trubka: Vladimír Smutný
Lesní roh: Jan Šesták
Lesní roh: Drahoš Kopečný
Trombón: Ivo Kopecký
Bicí nástroje, celesta: Jaromír Kubíček, * Zdeněk Šimůnek
Harfa, řehtačka: Libuše Váchalová, * Bronislava Klablenová
Housle: Lada Jelínková
Violoncello: David Rejchrt
Kontrabas, bicí nástroje: Ivan Bierhanzl

* alternace

Produkce: Tereza Typoltová
Představení řídí: Marie Sikulová
Korepetice: Soňa Šrámková
Jevištní mistr: Jan Minařík
Osvětlení: Viktor Zborník, František Lokaj
Zvuk: Zdeněk Svoboda
Zvukové efekty: Hynek Nováček
Kostýmy: MCC, Martin Svoboda
Paruky a líčení: Hana Hojdarová
Masky: Josef Podsedník

Světová premiéra 23. září 1994 a 25. září 1994

V zemi, kde se desítky let poslouchala anglicky zpívaná rocková hudba, aniž obecná znalost angličtiny byla příliš vysoká, by nesrozumitelný text neměl být překážkou úspěchu. Takto jsme před časem s Jaroslavem Duškem a Michalem Víchem meditovali nad libretem jejich operního projektu, který vznikal na zakázku Divadla Archa. V určitém okamžiku skladatelovy práce se totiž slova stala zátěží. Hudba jakoby přes ně klopýtala, jejich významy jakoby ji svazovaly. A přitom jsou slova tak nedůležitá. Všichni známe to šustění papíru v operním hledišti. Divák se marně snaží najít v programu stránku s obsahem druhého dějství a zpěvák na něj chrlí slova ostošest dál. Počkejte, zastavte, ztratil jsem souvislosti, nerozumím, volá nešťastník. Ale rozjetý stroj se valí dál. Obvykle až doma si divák přečte, proč naříkal ten malý chlapík v zeleném a co si povídala s princem ta v těch průsvitných šatech. Opera je už taková. Autor libreta musí volit slova tak, aby dobře nesla tóny, skladatel je pak pracně kloubí s melodií, zpěvák se je snaží dobře vyslovovat… a divák přesto nerozumí. Veškeré pokusy vytvořit operu takovou, aby divák rozuměl všem slovům, ztroskotaly. Tvůrci Opera La Serra se vydali za spravedlností operního žánru opačnou cestou. Slovům nebude rozumět nikdo - nejen posluchači, ale ani zpěváci, skladatel a (předpokládám) ani autor textu. Umělá řeč, kterou autoři nazvali "operanto", je čistou formou, která v sobě neskrývá žádný obsah. Děj je určován tím, co se právě odehrává na scéně. Jednotlivým postavám se volně přiřazují vhodné hlasy a vhodná fyzická těla. Opera La Serra je především hrou.

Ondřej Hrab

1. dějství

SITA SITAVÁ
úvod

TALJI ŇJURASKO TIXONA
milostný duet

BUNTER NAHE FÜG
osamocené vzpomínání

SLEPÁ BÁBO

Intermezzo

2. dějství

ŠUM HA ŠUM HA
rej podzemních sil

JU HU JUHU
tichý Mládencův pláč

SYKOTA REJTA ZUMRA MRUSKATA
vrcholný boj

Intermezzo

3. dějství

AHRA BAHRÁ
první výstraha

BRUNTRE NACHTRE FRÜGRE ZONTE
hledání vlastního obrazu

OŇ GOLA MARADŽINA
ples

AHRA BAHRÁ
druhá výstraha

JUSERVARE ROTARIA
skutečný Mládencův obraz

TALJI ŇJURASKO TIXONA
znovunalezené štěstí

SITA SITAVÁ
závěr

Michal Vích (1952)

Autor hudby k divadelním inscenacím Pěnkava s Loutnou (r. Hana Burešová, Klub Řeznická 1982), Možná je na střeše kůň (r. Hana Burešová, Divadlo J. Průchy 1986) a k vystoupením R. S. Vpřed. Rovněž napsal hudbu k filmům Tomáše Vorla Pražská pětka (povídka Oldův večírek, 1988) a Kouř (1990, soundtrack vydala téhož roku Ali Records).

Jaroslav Dušek (1961)

Divadlu se věnuje od svých studií na gymnáziu. Roku 1981 zakládá s Janem Bornou soubor Vizita. Od roku 1986 do léta 1989 odehrál s Martin Zbrožkem asi 180 plně improvizovaných představení pod názvem Vystoupení. Je autorem hry Pavučina, rozhlasových her Modlitbička, Narozeniny, Hudba budoucnosti, Hezké chvíle, píše televizní a filmové scénáře. Od r. 1989 účinkuje ve dvojici s Alanem Vitoušem.

Petr Nikl (1960)

Absolvent SUPŠ v Uherském Hradišti (1976-80), AVU (1981-87), člen umělecké skupiny "Tvrdohlaví" (1987-91), od r. 1985 člen divadelního sdružení MEHEDAHA. Zúčastnil se několika kolektivních výstav, samostatně vystavoval např. v Českých Budějovicích, Opavě, Zlíně, Brně, Ústí nad Labem a v Praze, v zahraničí pak v Německu a Rakousku. Je zastoupen ve sbírkách Národní galerie Praha, Alšovy jihočeské galerie, Galerie Zlín a Galerie hl. m. Prahy.

Součástí projektu je výstava Petra Nikla a Františka Petráka - Loutkové divadlo MEHEDAHA ve strnulosti. Výstava je uspořádána ve spolupráci s časopisem Revolver Revue.

Opera k nepoznání čistá a hravá

Je to duchem místa, nebo náhodou, že tam, kde E. F. Burian provedl svou Operu z pouti, dnes tvůrci, kteří před devětatřiceti lety vesměs ještě nebyli na světě, přicházejí se svou prvotinou Opera La Serra se stejnou snahou tradiční formu očistit, a ne zesměšnit?
Experimentují se vším a všechno mění do povědomých, avšak nečekaně zářivých podob, s nimiž publikum takřka okamžitě souzní. Namísto předehry se v koutě zpoza klavíru ošumělý autor (Vích osobně) proťukává k motivu, a ten konečně rozsvěcí i scénu: uprostřed jakési zvětšené loutkové divadlo coby vchod pro herce, nahoře kůr pro komorní šestnáctičlennou kapelu, dirigent předsunutý jako lustr, po stranách pěvci. Bosí. Nemají role, pouze obory: Baryton (Petr Matuszek), Mezzosoprán (Edita Adlerová), Soprán (Gabriela Eibenová), Tenor (Vladimír Dolejší) a Bas (Jiří Hansmann). Zpívají - bez výjimky výtečně, stejně jako na CD nahrávce - krásné dekorativní melodie, ve stylovém rozpětí od Händela přes Gounoda a Pucciniho až k Orffovi, doprovázené pestře, leč noblesně hobojem, lesními rohy, celestou apod., tedy sestavou jak pro lesní slavnost.
Pod tímto plesem zvukové vznešenosti, oproštěným - díky mile blábolnému jazyku "operantu" - od každého shonu a vůbec děje, žije dole "lid", tančený mládeží z Ježkovy konzervatoře. Její zábavy mají osobitý pohybový řád s baletními, pantomimickými i gymnastickými prvky: tento řád doplňuje hudbu z kůru, aniž ji obkresluje. Zvláště pár Nataša Burgerová a Libor Olšaník jako jediní nositelé čitelného děje - dva se sešli, ztratili se sobě a zase se našli - vysílá i přes rampu milenecký lyrismus, což je v současné pohybové prefabrikaci ojedinělé. Na rozhraní obou světů jsou zpívající i tančící Slepá bába (Lenka Vychodilová) a Skřítek (Bronislav Oczadly): sem tam někomu zaskřípají do nasládlého duetu, ale jejich "zlo" zůstává v pohádkovém oparu. Stejně jako zlo hudební, s řehtačkou, frkačkou a vozembouchem.
Třebaže Operu La Serra těžko si představit jinak a jinde, řada hudebních čísel je samonosných: ústřední melodie Sita sitavá, rej podzemních sil Šum ha šum ha a samozřejmě šlágrově muzikálové Oň gola mradžina, pošklebující se textem "chňachňa" své vlastní chytlavosti. Po brněnských Hvězdách na vrbě - ne náhodou reprízovaných ve stejném divadle - je to další kus, na který se chce i kritikovi znova: třeba na druhé obsazení

Jiří Černý, MF DNES, 28. 9. 1994 (Autor je hudební publicista)