Workshop 2003 - jak ho prožívala jedna z účastnic
Začalo to celkem nevinně. Na webovce Paraplete jsem se dočetla o integrované taneční dílně /workshopu/ z Velké Británie, která procestovala se svým souborem řadu zemí a hledala dvě desítky tanečních nadšenců z řad handicapovaných i nehandicapovaných. Rozhodně zajímavá nabídka, nemyslíte? Jen uskutečnit setkání a zabřednout do rytmu hudby ... původně jsem si snila. Aspoň tak jsem každý tanec viděla a prožívala i z pohledu trsající vozíčkářky.
Představení skupiny CandoCo jsem se zúčastnila, avšak odcházela jsem se smíšenými pocity. Přišlo mi to zřejmě až moc extravagantní. Snad jsem čekala nějakou klasiku s prvky latinskoamerickými. Vystoupení jsem si nenechala ujít ani na podruhé a snažila se ho pochopit. Ovšem těžko. Ale nadchlo mne to a v hlavě jsem měla spoustu otazníků, jak bude vypadat tedy náš šestidenní workshop ukončený vlastním představením.
První zahřívací den byl především seznamovací. Utvořili se dvojice, ve kterých jsme si tak vzájemně postěžovali, jak se jmenujeme, co děláme a co máme rádi. Ten druhý to pak za nás celé skupině prezentoval. Svým způsobem se už tady od prvopočátku tvořil tým tak, abychom uměli poznat i jiné lidi než sami sebe. Ptát se, dívat se, vnímat, spolupracovat...
Další dny začínaly netradiční rozcvičkou. Běhali jsme po prostranství jeviště (mimochodem nebudu mluvit za vozíčkáře "jezdili", ať si každý běhá a chodí, jak chce, i pomocí pár koleček navíc) a snažili se všelijak měnit dynamiku svých pohybů (prudce, pomalu, třepavě), protahovali se do všech možných směrů, využívali svých funkčních ohybů a neustále udržovali oční kontakt s ostatními procházejícími osůbkami. Vypadalo to možná jako chaos. Ale účelem bylo vnímat skupinu jako celek, tým. Pedro, jeden z učitelů workshopu, nám dával různé úkoly. Kupříkladu udržovat si co největší odstup nebo naopak co nejmenší, sledovat někoho, aniž by o tom věděl, a neustále se při tom pohybovat. Zřejmě se trénovalo periferní vidění jako při basketu. Mě osobně nejvíce bavila tzv. kompoziční hra. Do prostoru šedého čtverce, což byla celá plocha divadelního jeviště, mělo přijít jakýmkoliv způsobem postupně sedm lidí a zaujmout jakoukoliv pozici (ležící, stojící, sedící nebo absolutně netypickou). Člověk, který vcházel do prostoru, musel brát ohled na ostatní lidi, aby jeho pozice ladila k celku. Věřte, byly to obrazce především hodně zajímavé a je neuvěřitelné, že se pohybem a skupinou dá vymyslet a vytvořit opravdu rozmanitě mnoho. Do takhle vytvořené skupinky jako by foukl vítr, někdy vichr, a začala se přetvářet, aby z původních pozic tanečníci vytvořili novou a zase kvalitní kompozici. Vznikaly tak první záchvěvy choreografie. My diváci jsme vnímali i sebemenší a lehkou změnu jako něco decentního, co právě tomu dává ten správný šmrnc. Rozhodně to vždy nemusel být rychlý nebo trhavý pohyb. Přišlo mi právě proto ohromné, že vozík není jen nástroj pro přepravu špatně se pohybujícího člověka. Ve mně vzbuzoval pravidelný rytmus a klid tím, že se kola točí, a nádherně se doplňoval třeba se zběsilým pohybem, ale taky ladil k jinak pravidelnému rytmu. Ať už jej tvořil dotyčný na vozíku nebo jeho partner. A vozík při tanci určitě nevzbuzuje soucit nebo pomoc, ale obdiv.
Za pár hodin společného cvičení všech účastníků jsme se slušně sžili a především k sobě našli cestu a každý jedinec si uvědomoval nějaké pohybové omezení toho druhého. Podotýkám, že se dvojice neustále měnily. Zkoušeli jsme navzájem ohmatávat své pohybové mantinely a když tak si vzájemně snažili pomoci za jejich hranice. Prostě to klapalo.
Těchto různých cvičení bylo během těch pár dní mnoho. Učila vnímat naše těla jakýkoliv sebemenší pohyb, dýchání, a při anglicky znějícím povelu "close your eyes" se snad člověk dostával do určité extáze, kdy ztrácí gravitaci a dohled nad sebou. Uvědomovala jsem si, jak je tělo dokonale promyšlené, propracované, i když bohužel je v některých částech dysfunkční. Ale pořád je kde brát. Mnohokrát jsme relaxovali, protahovali se a improvizovali na zemi, objevovali nová a nová zákoutí a ohyby svého těla a netušili, co vše ještě dokážeme. Úžasná byla spolupráce, kdy jsem nechala své tělo napospas druhému člověku, aby mne jako hadrového panáka vedl a sem tam jsem se mu poddávala nebo naopak odporovala. Kolikrát jsem se ztotožňovala s těmi všemi dynamickými, romantickými, agresivními pohyby, a vytvářela v sobě a ve své fantazii nějaký příběh a slyšela hudbu, i když nehrála. Možná jsem se tak ztotožňovala s reálným životem, se svými bolestmi, radostmi i láskami. Tělo mluvilo za mne místo slov a taky umělo i vést "dialog" s druhou osobou. Nádhera.
A jak se vlastně sestavila celá choreografie, hudba a světla na naše představení? Zkoušeli jsme nacvičovat své taneční nápady, své vymyšlené krátké choreografie, které učitelé workshopu propojovali s jinými. Tvořila se sóla, dvojice, trojice ... a i tzv. křoví, které nesmělo býti dominantní. Předpokládám, že k našim tanečním kreacím průvodci workshopu vychytali hudbu a později i světelné efekty. A mohla přijít hodina pravdy (spíše 22 minut, tak dlouhé bylo představení).
Závěrem bych dodala, že scénický tanec není o nalajnovaných prvcích, je to především improvizace, rozvíjející se fantazie, která se piluje a dává do kupy několik hodin. Každý, kdo tam tančil, tančil sám za sebe, ukazoval svůj příběh a také se snažil sladit s celou skupinou.
Neuvěřitelně krásných 5 dní s energickým nabuzením a promakaným programem uteklo jako voda. Teď marně hledám od kolemjdoucích lidí v ulicích impulsy, aby moje tělo a mysl mohly jakkoliv zareagovat, zavlnit, pokračovat a předat pohyb dál. Tak jak tomu bylo na workshopu. Myslím, že to dokáže každý. Kdo nevěří, ať tam běží!
Díky moc za setkání s účastníky a průvodci workshopu, kdy jsme vytvořili skvělou partu a vzájemně se obohacovali. Tak to vidím aspoň já z pohledu paraplegičky a snílka.
Alena Jančíková