Piškanderdulá (Podtitul Josefe!)
Piškanderdulá = české uhranutí loutkami (Český týdeník, 29. 12. 1995)
Fotografie z představení
Piškanderdulá
Podtitul Josefe!
Věra Říčařová a František Vítek
Název pro své představení nalezli jednoho dne napsaný dětskou rukou na zdi nedaleko domu, ve kterém žijí. Nápis neměl zřejmě žádný význam, ale odrážel jeden ze základních principů jejich představení: inspiraci dětskou hrou. Dalším zdrojem inspirace jim byla staletá tradice loutkového divadla.
František Vítek vyřezal ze dřeva řadu loutek představujících tanečnice, artisty, rytíře, koně, smrtky a kašpary. Loutky jsou neoblečené, jejich mechanismus je odkrytý. Věra Říčařová s nimi mistrně hraje. Jednou vycizeluje gesto do nejjemnějšího detailu, jindy nechá loutku krutě spadnout, aby dřevo zaznělo jako hudební nástroj. Piškanderdulá je výpravou za odhalením podstaty loutkářského umění. K jednotlivým scénám zní staré hrací stroje a gramofony na kliku. Jen někde pod vrstvou skřípění a šumu rozeznáváme původní melodii, která nám v tu chvíli připadá krásnější než hudba z nejlepšího přehrávače kompaktních disků.
Ačkoliv představení Piškanderdulá se pro významné evropské divadelní festivaly stalo synonymem moderního českého loutkářství, Věra Říčařová a František Vítek své představení hrají jen velmi zřídka, proto se každé jejich vystoupení stává skutečně unikátní záležitostí.
Piškanderdulá = české uhranutí loutkami
Vidět Věru Říčařovou a Františka Vítka při práci je zážitek už sám o sobě. Umělci se neskrývají za paraván a navracejí české loutkové divadlo až k jeho kořenům. Vidět je při produkci je ovšem drahokamová vzácnost. Není se proto co divit, že je kupř. v Praze neviděla již celá generace milovníků divadla. Až do předvánočního času, kdy se "Piškanderdulá - podtitul Josefe!" objevil v Divadle Archa.
Oni sami říkají na začátku ústy Věry Říčařové skromně, že loutky mají svůj vlastní život. Nejenom na jevišti, ale i v tichu depozitářů. A tak s trochou mystifikace a se vzácným smyslem pro fantazii nahlédli výtvarník a řezbář Vítek s "loutkovodičkou" Říčařovou dřevu přímo do duše a rozhodli se lidem ukázat, čeho všeho jsou i dnes tyhle neprávem podceňované bytosti schopny. Výsledkem je inscenační tvar, kde se nic nepředstírá a všechno se ve volném tempu rodí, rozvíjí i dopovídá před užaslými zraky malých i velkých diváků. Na starém vozíku, k němuž si vyhublého koníka možná domyslíme, se dějí věci. Artisté balancující na laně i na špičce radniční věže, v hlavě se odvíjejí boxerská utkání a při troše štěstí se tu vládne i jazykem, houslista zahraje kterési paganiniovské concertino, v srdceryvném příběhu se sokové posekají o přízeň krásky, jíž nemůže nepuknout žalem srdce, tančí se tu třasák i dupák a Smrt odjíždí na bujném oři… Kouzlení s loutkami trvá dvě hodiny a zcela absorbuje pozornost tříletých capartů i kritických metuzalémů (hrálo se večer po osmé hodině). Nebývale graduje, vrací se a zase poskočí kupředu až k světoznámému tanci Smrti, při němž se marioneta rozloží na výtvarné prvočinitele - a zase se poskládá… Atmosféru představení dotváří staré hudební přístroje, které cinkají, chrchlají, zadrhují se a vyluzují libé tóny. Kolem toho všeho létá (doslova) František Vítek a pot z něj leje. Soustředění dvou herců na scéně je absolutní, žijí právě se svými loutkami. A ty prožívají s nimi výsostně člověčí lásky, nenávist i zmary, aby potěšily sebe, tvůrce i lidi kolem. Lidičky, važme si umění dobrých Čechů a poctěme je závistí je potud, rovní-li se naše závidění obdivu artefaktům, jež byly, jsou a budou obdivuhodné. Takovým umělcům i do roku 1996 - PIŠKANDERDULÁ!
J. P. Kříž, Český týdeník, 29. 12. 1995