Fotografie z představení
Výtvarník Petr Nikl stínem v stín
Spolupráce výtvarníka a loutkáře Petra Nikla s divadlem Archa začala před dvěma lety v souvislosti s inscenací Opera La Serra, pro kterou navrhoval kostýmy a výpravu. A od té doby se, jak se říká, zdárně rozvíjí. Naposledy se rozvinula v posledních dubnových dnech, kdy Nikl spolu se svým divadlem Mehedaha a přáteli vystoupil už v druhém samostatném pořadu nazvaném tentokrát Přítomné kino.
Nikl je především výtvarník (vloni obdržel cenu Nadace Jindřicha Chalupeckého), a tak obsahem představení loutkového divadla Mehedaha jsou více než děj (který prakticky chybí) barvy, pocity, nálady a občas i vůně. Základními "výrazovými prostředky" Mehedahy jsou světlo, stín, oheň a voda. V různých tempech a rytmech se tyto živly střídají, prolínají a ovlivňují. Využity pro rozličná kouzla, efekty a triky spoluvytvářejí specifickou atmosféru výtvarně divadelní poezie. Druhým výrazným prvkem všech představení Mehedahy jsou loutky, které nyní Nikl vyrábí převážně z pozůstatků předmětů dobře nám známých z dětství. Všechny ty panenky, a ošumělí plyšoví medvídci jsou a asi už zůstanou Niklovou poznávací značkou. Téměř stálými spolupracovníky Mehedahy se stali Irena a Vojtěch Havlovi, jejichž hudba je kongeniální atmosféře dění na scéně. Stejně jako Petr Nikl hýří i oni nápady rytmickými a interpretačními. Na první pohled se může zdát dění na scéně chaotické a nesmyslné, ale už na pohled druhý je jasné, že vše má svůj pevný řád a pravidla. Pravidla poezie, vyhraněné poetiky a řád vzpomínek, snů a iluzí, v němž předměty důvěrně nám známé dostávají netušenou podobu, žijí svým vlastním životem a provádějí věci nečekané a nevídané. Při každé jevištní příležitosti Mehedahy se přidávají noví lidé, a tak si Nikl může "dovolit" stále víc. Čím častěji se objevuje v Arše, tím víc využívá zdejších technických vymožeností, ať už audiovizuálních či mechanických. A tady je na místě podělit se snad ani ne o výtku, jako spíše o obavu jinak nadšeného diváka. Právě v posledním představení Mehedahy jako by technika nabyla vrcholu. S výjimkou výborných výstupů "před oponou" byla většina dění přenášena v přímém přenosu na plátno-oponu. Domnívám se, že právě forma "mediálního" zprostředkování způsobila ztrátu přímého kontaktu s publikem a oslabila divadelnost a s ní související jindy přítomný a příjemný pocit okouzlení z hravosti a bytí "při tom", který je pro podobné happeningové akce určující.
Jakub Škorpil, Denní Telegraf, 7. 5. 1996