Rituální prvky nesmí být zapomenuty
S Wimem Vandekeybusem nejen o Scratching the Inner Fields
Jak to vlastně bylo s Ultimou Vez? Zakládal jste ji poměrně mladý, že?
Ano, Ultima vznikla v roce 1987 a mně tehdy bylo okolo třiadvaceti. Asi dva roky předtím jsem tančil u Jana Fabra (přední belgický sochař, dramatik, jevištní návrhář a choreograf, pozn. red.) Pak jsem však chtěl předvést své vlastní dílo. Na to bylo potřeba sehnat peníze a tanečníky. Rok jsem proto pořádal taneční dílny po Evropě. Pracoval jsem v Holandsku, Itálii, Belgii a Španělsku. V posledně jmenované zemi jsem nakonec dal dohromady taneční skupinu, která dostala také španělský název, který znamená "naposledy". První rok jsem si dělal všechno sám: byl jsem zároveň tanečníkem, choreografem, producentem i impresáriem. Na konci toho roku jsem však zjistil, že už mám pět koprodukcí s divadly ve Francii a Itálii. Představení byla prodána ještě předtím, než byla vytvořena. Dojít k tomuto bodu ovšem nebylo jednoduché. Mnozí mě odmítali se slovy, že mám sice talent, ale měl bych ještě dál "jen tak" zkoušet s přáteli. Musel jsem stále opakovat, že již mám vytvořené dílo What the body does not remember, které je pro deset tanečníků, a že se vyplatí do něj investovat. Usiloval jsem tak dlouho, až jsem uspěl.
Co přesně znamená ona "koprodukce" představení?
V praxi to vlastně znamená, že divadla si předem kupují má představení. Je to jakýsi předprodej, který mi dovoluje dílo vůbec realizovat.
Dnes jste podporován belgickým ministerstvem kultury. To pokrývá všechny náklady?
Ale kdepak. Máme sice dotaci, ale asi 65 procent nákladů hradíme z jiných zdrojů. Minulý rok jsem s Ultimou Vez realizoval čtyři projekty a docela jsem se zadlužil. V dubnu zastavím veškeré produkce, abych se mohl soustředit na nové dílo, které chci vytvořit. Pokud je Ultima "v akci", nemohu se na nic jiného soustředit a bohužel nemám peníze na to, abych založil repertoárovou taneční společnost.
Na představení Scratching the Inner Fields se podílí hudební skladatel a zvukový designér. Jaká je jejich úloha?
Eavesdropper složil hudbu a některé zvuky až na osmi nezávislých kanálech. Zvukový designér Josh Martin rozmisťuje tyto zvuky do prostoru sálu a dále je přímo živě v průběhu představení upravuje. Vlastně rozhoduje o tom, jak bude hudba Eavesdroppera znít. Martin je sám také autorem některých zvláštních zvuků a efektů.
Josh Martin také provádí zvláštní převod pohybů tanečnic na zvuky. Znamená to, že mají tyto tanečnice na těle nějaké snímače či senzory?
Někdy ano. Tanečnice tak svým pohybem vytvářejí rytmus.
Mimo jiné jste též filmařem. Dokonce jste v polovině devadesátých let obdržel jednu z cen televizního festivalu Zlatá Praha za dokument o tvorbě vašich tanečních choreografií. Připravujete dnes další filmy?
Vytvořil jsem zatím osm kratších filmů. Právě jsem dokončil filmovou verzi představení In Spite of Wishing and Wanting. To představení bylo uvedeno také v Praze. Nyní připravuji celovečerní hraný film, který spatří světlo světa v roce 2004. Mimochodem to znamená, že v roce 2004 se budu věnovat pouze tomuto projektu.
Podle toho, jak vypadají vaše filmy bych řekl, že jste ovlivněn především italským filmovým uměním. Nebo ne?
Je pravda, že jsem natočil film o Pasolinim a Feliniho mám moc rád. Cítím se však vlámským umělcem a nerad bych někoho imitoval. Mám svou vlastní fantazii. Nechávám se spíše ovlivňovat literaturou. Mnoha lidem mé filmy připadají velmi "latinské". Spojují je s energií a expresivitou národů jižní Evropy. Nejen Italů, ale zvláště Španělů. Také má taneční představení jsou více uvolněná než například formální americký tanec. Je to více divoké, instinktivní a také temné. Mimochodem, představení Scratching the Inner Fields je vůbec nejtemnější ze všech mých představení.
A do toho temna jste umístil ženu…
Žena mi připadá velmi silná a čistá. Má daleko větší výdrž než muž. Je velice tvořivá. Proto si také v tomto představení sama dotváří scénu. Na tabule kreslí své sny, které nakonec zahází hlínou. Toto představení rovněž pojednává o ženě jako lovci a kněžce. Kontrastuje s minulou choreografií In Spite of Wishing and Wanting pro jedenáct tanečníků, kde jsem pracoval s mužem jako koněm a jezdcem.
Text Petera Verhelsta použitý ve Scratching the Inner Fields je interpretován mnoha jazyky. Spíše se dá vnímat jako melodie přenášející emoce, než jako médium tvořící význam.
Ano, jedná se o poetický jazyk. Nejde o přímou výpověď. Text je velmi zvláštním "dopravním prostředkem", který podněcuje divákovu fantazii. Jeho skrytý význam je těsně spojen s tanečním rituálem. Text i tanec vycházejí z vnitřního rozpoložení, z nezbytné potřeby sdílení a předávání energie. Rituální prvky nesmí být zapomenuty. Nejde pouze o techniku.
Na pódiu se objeví sedm žen. Odkud pocházejí?
Jedná se o mezinárodní sestavu. Jedna z tanečnic pochází z Kolumbie, dvě jsou Francouzky, dále tančí Katalánka, Španělka, Švédka a dívka ze Skotska.
Vraťme se ještě k filmu. V choreografii Scratching the Inner Fields se toto médium neobjevuje. Proč?
Při vytváření této choreografie jsem myslel více v obrazech a zvucích. Odehrává se to takřka v podzemí, v jeskyni nebo uvnitř nějakého těla. Cítil jsem, že k této mé představě je třeba pracovat hlavně se zvukem. Spíše než film jsem tedy hledal zvláštní zvukový design.
Nakonec mi dovolte jednu neobvyklou otázku: Představte si, že Vám zbývá pouze hodina života. Jak ji využijete?
Hm, poslední hodina mého života? Možná, protože jsem celý život v běhu, bych se posadil a čekal. Bylo by asi šílené i v poslední hodince se pokoušet přijít věcem na kloub, zvláště, když se o to pokoušíte celý život. Nevím, asi bych prostě přemýšlel o všem, co se stalo a tom, co se ještě státi má. Možná, že bych se ale po chvíli zvedl a šel se někam najíst…
Jaroslav Pašmik
Autor je spolupracovníkem týdeníku Respekt a studuje muzikologii na FF UK