Ultima Vez / Wim Vandekeybus: What the Body does not remember (program představení)
Taneční eurotřesk v Arše (Lidové noviny)

Další představení souboru Ultima Vez v Divadle Archa




Ultima Vez / Wim Vandekeybus
What the Body does not remember

(Co si tělo nepamatuje)
Světová derniéra 26., 27. a 28. dubna 1997 v Divadle Archa

Choreograf: Wim Vandekeybus
Asistent choreografa: Eduardo Torroja
Hudba: Thierry De Mey a Peter Vermeersch

"Jestliže pohyb by měl být jenom tanec, nic by mi neříkal. Existuje mnoho různých věcí v mé mysli, které jsou pro mne mnohem zajímavější: obraz, fragment textu, úryvek filmu, vše co se mne nějak dotkne a inspiruje. ... Nezajímají mne představení, která se vyvíjejí lineárně od A do Z. Ty jenom lžou. Naše mysl přece takhle vůbec nepracuje. ... Fascinují mě věci, které 'nejsou v pořádku', věci, které se nehodí ke zbytku našeho života, věci, které nechceme ukazovat ..."
Wim Vandekeybus


Ultima Vez představuje vrchol současného světového tanečního divadla založeného na výrazové expresivitě, dynamice, fyzické síle a energii jdoucí až na hranici lidských možností.
Wim Vandekeybus je choreograf, tanečník, fotograf a filmový režisér. Založil společenství mladých umělců, herců, tanečníků, hudebníků a výtvarníků nazvané Ultima Vez. Umělci pracují s agresivitou, drsností, vizuálním a zvukovým šokem, šílenstvím kombinovaným s technickou precizností a dokonalostí. Výsledkem je vždy komplexní účinek pohybu, obrazu a hudby.
          V Praze jsme měli možnost se seznámit s tvorbou Wima Vandekeybuse prostřednictvím televizní obrazovky. Televizní film "Roseland", ve kterém jsou jeho choreografie situovány do zchátralého bruselského kina, získalo cenu na televizním festivalu Zlatá Praha.
          Na jaře roku 1995 bylo uvedeno v Divadle Archa představení "Mountains made of Barking", které bylo původně vytvořeno pro Vlámské královské divadlo.
          Na základě těchto úspěšných představení se soubor Ultima Vez se rozhodl ukončit desetiletou pouť světovými jevišti svého nejznámějšího projektu "What the Body does not remember" právě v Divadle Archa.

What the Body does not remember
Představení "What the Body does not remember" vzniklo již v roce 1987 jako první projekt Wima Vandekeybuse pro skupinu Ultima Vez. Pojednává o instiktivních reakcích lidského těla. Existují podněty, na které tělo reaguje dříve než mysl. A právě intenzita těchto momentů, kdy nemáte možnost volby, kdy okolnosti rozhodují za vás, je najednou důležitější než jejich význam. Halucinace, noční můry, okamžiky, kdy je vše otázkou života či smrti. V představení "What the Body does not remember" se Wim Vandekeybus snaží konfrontovat lidské tělo s momenty nebezpečí, které budí energii a využívá jejich napětí.
          Představení "What the Body does not remember" bylo vytvořeno v koprodukci s Centro de Produzione Inteatro Polverigi, Festivalem de Saint-Denis, Festivalem D´Ete de Seine-Martime a Toneelschuur Haarlem. V roce 1988 bylo toto představení v New Yorku oceněno prestižní cenou Bessie Award za "brutální konforntaci hudby a tance".

Wim Vandekeybus
"Sny mne vzrušují, protože vás odnáší pryč, v jednu chvíli jste tady a za chvíli jste někdo jiný někde jinde. Musíte se stále přizpůsobovat, znovu a znovu ztrácíte jistotu a bezpečí obyčejnosti."
          "Texty a autoři, které každý zná mě ochromují. Jako by překypovali významy, já sam jim nemohu nic přidat. K ničemu mě nevyzývají: není v nich nic nedokončeného, nic syrového, co můžete použít jako východisko, co můžete začít loupat a leštit. Všechno je pevné, perfektní a proto mrtvé.
          Rád pracuji s novými lidmi, velmi často netrenovanými lidmi a někdy s lidmi o kterých absolutně nic nevím. Otvírají mou představivost. Mají určitý nedostatek zábran, který mě žene kupředu. Můžu s nimi rozemlít svou představivost na prach. Stejné je to s texty. Předtím než jdu na scénu hodně čtu a létám dopředu a zpět od jedné části k druhé. Potom to všechno smetu ze stolu. Jakmile začnou zkoušky, začnu v sobě kopat, moje vlastní zkušenosti mi poskytují mnoho obrazů. Konec konců, i Shakespeare žil jenom jednou."

Peter Vermeersch (1959)
Peter Vermeersch studoval architekturu, hraje na klarinet, tenor saxofon a skládá hudbu pro svou skupinu "X-Legged Sally". Dříve spolupracoval s taneční skupinou Rosas, pro kterou složil hudbu k představení "Rosas danst Rosas" (choreografie Anne-Teresa De Keersmaeker).
          V roce 1988 spolu s Thierry De Mey zkomponoval hudbu pro představení Wima Vandekeybuse "What the Body does not remember" a "The Weight of a Hand". Jeho spolupráce s Wimem Vandekeybusem pokračuje dodnes - v roce 1991 složil hudbu k představení "Immer das Selbe gelogen", v roce 1993 hudbu k multimediálnímu projektu "Her Body Doesn´t Fit Her Soul" a v roce 1994 vytvořil hudební aranžmá k představení "Mountains Made of Barking". Peter Vermeersch byl jedním ze zakladatelů skupiny "Maximalist!".

Představení se uskutečnila za podpory Vlámské reprezentace pro Českou republiku a Ministersta kultury ČR.






Taneční eurotřesk v Arše

V pražském divadle Archa proběhla exkluzivní evropská derniéra. Ultima Vez - belgický taneční soubor choreografa a tanečníka Wima Vandekeybuse - tu uvedl první a nejúspěšnější inscenaci své desetileté kariéry Co si tělo nepamatuje.

Wim Vandekeybus, prohlašovaný za špici tanečního "Eurocrash movement", není žádný lyrik. Pohyb je v jeho choreografiích sebezáchovná reakce, kterou tělo odpovídá na ohrožení. V nejvýraznější sekvenci představení Frisking (Ohledávání) stojí tři dívky v upažení a široce rozkročené jako při osobní prohlídce. Chvílemi se drží se strnulou kázní obětí represe, ale co chvíli jim pud sebezáchovy strhne těla do instinktivní a prudké reakce odporu, úniku a protiútoku. Instinkt vede i ruce jejich mužských protějšků, když z pohybů šacování přejdou do erotických doteků, čímž zase vyvolají netýkavě prchavé tiky či prchlivou odvetu žen. Erotika - a tím i tanec - se Vandekeybusovou optikou jeví jako směs perzekuce a pouličního boje.
          Inscenace je komponována prostým přiřazováním takovýchto "klipů"; mezi ty drsné vkládá choreograf sekvence humorné, jako tu, v níž si tanečníci navzájem eskamotérsky kradou saka a ručníky. Magická je úvodní scéna - Hands. Tmu prořezávají rovnoběžné pruhy tvrdého světla. Dívky, sedící v pozadí za stolem, údery a hřmoty vyluzovanými holýma rukama na stolní desce ovládá dvě na zemí ležící mužská těla. Ta se na povel jejích zvuků tu vymršťují do vzporu, tu rotují. Je v tom psí přesnost execírky, ale i divokost pudů; jsme někde na předělu mezi tamtamy temnot a Hlavou 22. K etnickým tancům, ale i vášnivým dětským hrám odkazuje Finále. Všichni tanečníci se tu střídají v odhodlaném a hlučném dupání, kterým ohrožují i těla svých na zemi ležících partnerů.
          Inscenace Co si tělo nepamatuje má datum vzniku 1987. Od té doby se praktický kurs sebeobrany, který Vandekeybus dává evropskému tanci, už zažil. Větší pozornost teď obracíme na celkový oblouk inscenace, na jednotící gesto. To dnes v této inscenaci postrádáme. Stále to však bohatě stačí k třeskutému aplauzu, který hřměl Archou.

Nina Vangeli, Lidové noviny 29. 4. 1997