Temná řeka / Dark River (program)
Orchestr Agon mění tvář, ale rysy zůstávají stejné (MF Dnes)

Agon Orchestra




Temná řeka / Dark River

25. června 1999 v Divadle Archa
Agon Orchestra řídí Petr Kofroň

Program:

Anthony Coleman
The King Of Kabay (1988)

John Zorn
Dark River (1995)

Antony Coleman
The Bosnians (1993)

John Zorn
Kol Nidre (1996)

Elliot Sharp
SyndaKit (1998)


Agon Orchestra
Martin Čech, flétna, pikola
Petr Doněk, klarinet, basklarinet
Pavel Fiedler, sopránsaxofon, klarinet, basklarinet
Matouš Křiváček, fagot
Pavel Borek, trubka
Přemysl Tomšíček, pozoun
Jaroslav Krasničan, akordeon
Michal Nejtek, klávesy
Marcela Pflegerová, klávesy
František Čech, bicí
Martin Kopřiva, bicí
Jan Šimůnek, housle
Miroslav Šimáček, el. kytara
Ivan Bierzhanzl, baskytara, kontrabas
Petr Kofroň, dirigent

Koncert se koná ve spolupráci se Společností pro novou hudbu a s podporou Ministerstva kultury ČR a Hlavního města Prahy.






Orchestr Agon mění tvář, ale rysy zůstávají stejné

S každým novým programem orchestr Agon trochu mění svou tvář, nicméně její hlavní rysy zůstávají v poslední době rozpoznatelné, protože soubor nalezl pro svou dramaturgii bohatý zdroj v hudbě autorů newyorského downtownu. Minulý pátek v Divadle Archa představil skladby Anthonyho Colemana, Johna Zorna a Elliota Sharpa.
          Opakované pokusy o prezentaci různých fúzových projevů vážné a populární hudby vede Agon z pozice vážnohudebních muzikantů, čímž je v našich podmínkách ojedinělý. Při živém vystoupení to znamená, že na tom, jak je hudba udělaná a co je vloženo do notového zápisu, závisí efekt skladby víc než na charismatu interpretů. Osobní zaujetí hudebníků jakoby teprve povstává z předepsané hudby a je konečným posvěcením provedení. V Colemanových skladbách The King of Kabay a The Bosnians se - zřejmě právě vlivem tohoto přístupu - nemilosrdně střetaly dvě tendence. Jedna zakotvená v přirozenosti pomalých vibrací (na způsob dechového cyklu) a druhá, ambicióznější, soustředěná do témbro-harmonického kvasu v blocích, z nichž se tu a tam individualizuje náznak melodického motivku. Baskytara a bicí souprava v obsazení The Bosnians přidaly hudbě na atmosféře vydýchaných "kotlů" a agrese v boji o holé přežití; nutno ovšem dodat, že zvučení bylo v Arše velmi citlivé a úprava pódia a auditoria zohledňovala prostor tak, že celek působil volně a vyrovnaně.
          Do zcela odlišného světa pak vedly dvě skladby Johna Zorna - pomalá, empatická, s dozvukem kalkulující Dark River pro dva hráče na čtyři velké bubny (při níž se rozezníval i inventář divadla) a etnickým koloritem provázená Kol Nidre. Její zařazení před přestávku bylo i dobrým dramaturgickým tahem. Celá druhá polovina koncertu náležela dlouhé skladbě Elliotta Sharpa SyndaKit. Agon v rozšířeném obsazení podal pod vedením Petra Kofroně v této bezúlevné, vnitřně neúprosné pulsující hudební mase obdivuhodně soustředěný výkon, jemuž se dostalo i odpovídající zpětné vazby z publika.
          Jak bylo na koncertě patrné, soubor už zřejmě přišel o své příznivce z řad posluchačů "klasické" koncertní hudby. Zato se víc přiblížil k současnosti nejen dobou vzniku provozované hudby, ale i jejím energickým nábojem.

Wanda Dobrovská, MF Dnes, 29. 6. 1999
(Autorka je hudební publicistka)