Divadlo Archa

HaDivadlo, Brno

Marius von Mayenburg: Tvář v ohni

Marius von Mayenburg patří ke generaci třicátníků, jejichž hry ovládly světová jeviště. Průzračným, čistým jazykem, díky němuž se blíží büchnerovské poetice, popisuje vyprahlost současného světa, vztahů mezi lidmi. Rodina jako bojiště, teror v rodině, incestní vztah sourozenců, rituální vražda rodičů, sebezničení. Pradávné téma. Mladí se vymezují proti světu, do něhož byli proti své vůli vržení a který se jim zdá nepřijatelný. Nejhorší možné konce.

Marius von Mayenburg (*1972 v Mnichově)

-	po maturitě studuje staroněmeckou literaturu na mnichovské univerzitě
-	od roku 1992 žije v Berlíně
-	1994-1998 studium scénického psaní na Vysoké škole pro umění; studentské divadlo; spolupráce s Kammerspiele; letní škola pro mladé dramatiky v Royal Court Theatre
-	v sezóně 1998/ 1999 dramaturgická spolupráce s berlínským divadlem Baracke (1996-1999), potažmo s režisérem Ostermeierem
-	za hru Feuergesicht získává Kleistovu cenu na podporu mladých dramatiků a rovněž je v anketě kritiků oceněn jako "nastupující dramatik roku 1999"
-	od roku 1999 působí jako autor, dramaturg a překladatel v Schaubühne Berlín, kde se stal uměleckým šéfem Thomas Ostermeier

Hry:

1995	Haarmann (premiérováno v divadle Baracke)
1996	Messerhelden (Hrdinové nože; v autorově režii uvedeno v berlínském Orphtheater)
1996	Fräulein Danzer (Slečna Danzerová)
1997	Monsterdämmerung (Soumrak monster; inscenováno v berlínském Prátru)
1997	Feuergesicht (Tvář v ohni; světová premiéra 10. 10. 1998 v Kammerspiele)
1999	Parasites (Paraziti; světová premiéra v Schaubühne Berlín; česká premiéra 4. 4. 2001 v Činoherním studiu Ústí nad Labem)

Překlad: Josef Balvín
Režie: Jiří Pokorný
Hudba: Petr Hromádka
Kostýmy: Zuzana Krejzková
Scéna: Jan Štěpánek
Dramaturgie: Lenka Kolihová Havlíková
Asistent režie: Jakub Režný

Osoby a obsazení:
Kurt - Marek Daniel
Olga - Ela Lehotská
Pavel - Josef Polášek
Matka - Marie Ludvíková
Otec - Cyril Drozda
Ředitel, Kretschmer, Otec - Miroslav Kumhala

Motta k představení:

Rodina jako sociální jednotka vychovává jednotlivce hnaného těmi nejagresivnějšími individualistickými instinkty; není to základ, ale negace společnosti. Z konfliktních zájmů jednotlivců humánní společnost rozhodně nevznikla a nikdy ani vzniknout nemohla.

(Robert Briffault: Matky, 1931)

Naše společnost vytvořila mýtus rozvráceného domova, který se údajně stal zdrojem tolika špatností - ale tím, co je třeba rozvrátit, je fakticky právě nerozvrácený domov, který funguje jako mnohem větší zdroj napětí.

(Germaine Greer: Eunuška, 1970)

Hérakleitos z Efesu

Tento svět, týž pro všechny, nestvořil žádný z bohů ani z lidí, ale vždy byl, je a bude věčně živým ohněm, rozněcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry.

(Zlomky předsokratovských myslitelů, B 30)

Neboť slunce nepřekročí svou míru, sice je vyhledají sudice, pomocnice Spravedlnosti.

(Zlomky předsokratovských myslitelů, B 94)

Je třeba vědět, že je boj (všem) společný, že právo je svárem a že se vše děje ve sváru a podle nutnosti.

(Zlomky předsokratovských myslitelů, B 80)

Nechápou, jak neshodné spolu souhlasí: zpět obrácený souhlas jako u luku a lyry.

(Zlomky předsokratovských myslitelů, B 51)

Nesmrtelní jsou smrtelní, smrtelní jsou nesmrtelní; jsou živi smrtí oněch a jsou mrtvi životem oněch.

(Zlomky předsokratovských myslitelů, B 62)

Výbuch

Výbuch by se dal zjednodušeně charakterizovat jako extrémně rychlá chemická reakce, při níž se vyvíjí velké množství tepla a plynů. Současně je tato reakce doprovázena uvolněním množství fotonů - světla. Charakteristický účinek výbuchu (destrukce) je pouze následkem vzniku velkého množství plynů v krátkém časovém úseku a rozpínáním plynů vzniklým teplem. V okolí výbuchu tedy vzniká velké zhuštění plynů, které způsobují onen destrukční účinek.
Čím rychleji proběhne výbuch (detonace) trhaviny, tím větší vzniká přetlak plynů oproti okolnímu prostředí. Tato rychlost se označuje jako detonační rychlost (D).