Vodní Lyrika - trojí průřez filmografií Václava Kršky z hlediska vodního živlu
4. května 1998 Řeka čaruje (1945)
5. května 1998 Měsíc nad řekou (1953)
6. května 1998 Jarní vody (1968)
Václav Krška (*7.10.1900 v Písku, + 17.11.1969 v Praze)
Narodil se v Písku v rodině hostinského, od dětství byl fascinován loutkovým divadlem. Jeho otec zemřel v jeho třinácti letech a další sňatek jeho matky jej vedl na venkov, kde žil na mlýně, o který po smrti tohoto dalšího muže své matky pečoval. Do svých čtyřiceti let se intenzivně účastnil místního kulturního života, psal básně i prózu, hrál s místními ochotníky divadlo - neustále obklopen svým rodným krajem, který byl též krajem Fráni Šrámka. Šrámkův Stříbrný vítr Krška v roce 1939 adaptoval pro nově otevřené písecké divadlo. Podle svého románu Odcházeti s podzimem napsal scénář k Čápovu filmu Ohnivé léto a tak se začala jeho spolupráce s filmem - následovaly scénáře k filmům Noční motýl a Kluci na řece.
Na sklonku války Krška též režijně debutoval lyrickou komedií Řeka čaruje.
"V duchu lidové poetiky se tu - pod magickou mocí čisté a dravé řeky - mění životem unavený boháč Leopold Kohák v roztouženého a poctivého chlapce, kterým byl kdysi, v mládí. Čaromocný symbol řeky je tu vysloven s upřímností, prostotou a zarážející přímočarostí. Protiklad mezi jednoduchým, bezproblémovým životem a osidly stísňujících konvencí je pojat karikaturně - snad nejvíc ze všech Krškových filmů. Ani postavička tuláka nemá v sobě pražádnou osudovost krškovských hledačů a hloubavců. Čtverylka v podání Jindřich Plachty představujě vděčný typ lidových šejdířů a pábitelů, která se táhne od kramářských písní až k narativním poetikám a k jejich napodobitelům. Nejde o žádné "jarní vody" evokující zanikající vidinu čisté minulosti, kterou nelze nikdy navrátit, jako tomu je u Krškova posledního filmu. Tady prostě řeka čaruje: stačí jen chtít a věřit."
Po válce Krška natáčí řadu biografických filmů - Housle a sen na motivy života slavného českého houslisty Josefa Slavíka, následuje film Mikoláš Aleš, film Mladá léta byl zase motivován životem Aloise Jiráska a konečně Z mého života věnovaný Smetanovi.
Mezitím realizuje dva šrámkovské filmy - Stříbrný vítr a Měsíc nad řekou, které "jsou jeho nejlepšími filmy. Stejně upoutají i pozdní televizní adaptace Šrámkových povídek - jedny z nejvyváženějšícha a nejspecifičtějších televizních her vůbec. Šrámkova metaforizace, pocitový ponor do vnitřního zázemí postav, atmosféra maloměsta, zdůrazněná jeho specifickými znaky, pojetí přírody, generační konflikty, mladistvé hledání a tápání, polarita mezi snem a realitou, směr úvah - to vše vyznával i Krška. A přece tu jsou patrné rozdíly dané osobními dispozicemi a jinými dobovými souřadnicemi. V Šrámkových dílech jakoby se odrážela - postupně - celá jeho životní cesta: od bouřliváckých, anarchistických počátků, přes otřesnou válečnou skutečnost až k létům, řekněme, návratu k mládí, létům zmoudření a "usazování". Krškův život není naplněn podobnými výkyvy. Introvertní, přecitlivělá osobnost, až kulticky vyznávající umělecké impulsy, si zachovává svou typologii od mládí ke stáří. Šrámkův vitalismus je zdrsnělý, Krškův tlumený."
Vedle adaptací divadelních her (Legenda o lásce, Labakan) a historického filmu Revoluční rok 1848 se Krška koncem padesátých let pokusil o politizující filmy ze součastnosti: Cesta zpátky a Osení. V roce 1961 natáčí podle románu Nejkrásnější svět Marie Majerové film Kde řeky mají slunce. V šedesátých letech natáčí také komedie Komedie s klikou, Poslední růže od Casanovy, Dívka s třemi velbloudy a do své lyrické polohy se vrací svým posledním filmem, v němž vychází z Turgeněvovy předlohy.
"Ve filmu Jarní vody Krška sice přijímá Turgeněvovu souvstažnost bezbřehých lidských osudů s nekonečnou volnou ruskou krajinou, ale dává jí až secesní kolorit. Půvabná krajina, prosvětlené interiéry, idyla městských domků proti sošné nádheře paláců. /.../ Příběh opíše životní oblouk a ústí do vyrovnanosti. Zestárlý kníže Sanin procházející kulhavým krokem chodbami zvetšelého, ztemnělého paláce spatřuje největší hodnoty v návratu do mládí, do jeho bezelstnosti, upřímnosti, do schopnosti prožívat na plno city. Zrada lásky se krutě mstí. Mučivým nepokojem. Neuspokojeností. Vědomím zmařených šancí. Opravdová láska stále uniká. Může být vůbec někdy naplněna? Není její krása a půvab v její nedosažitelnosti? Starý Sanin hledí zpět do mládí, ale už nic nejde vrátit. Staří a mladí - věčná Krškova konfrontace."
(podle materiálů Národního filmového archivu)