Fotografie z představení



Petr Nikl proplul divadelní Archou na kajaku

Představením nazvaným Vzhůru nohama se do Divadla Archa vrátil výtvarník, loutkář a performer Petr Nikl. Základními prvky představení-happeningů Petra Nikla jsou světlo, oheň, voda a tma. Jejich kombinací, souhrou a kontrastem vytváří snové prostředí, do kterého za pomoci spolupracovníků a přátel umisťuje své loutky, výtvarné objekty a jednoduché mechanismy.

Protože je především výtvarník (mimo jiné držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého), nemají jeho představení jednotnou a přímou dějovou linku, neřídí se zákony divadla, ale happeningu. Tříští se do drobných "událostí", výjimečných okamžiků nabitých obrovskou výtvarně-básnivou silou. Rodí se jakoby odnikud, z pološera a ticha, na okamžik zazáří, aby se vzápětí vytratily tam, odkud přišly - do světa vzpomínek na (pro Nikla typickou) zaniklou krajinu nostalgicky vzpomínaného dětství. Jemnou a maximálně poklidnou atmosféru pomáhá Niklovi dotvářet kongeniální a výjimečná hudba Ireny a Vojtěcha Havlových, provozovaná zpravidla živě a z velké části zřejmě i improvizovaně.
          Vzhůru nohama znamenalo, mohu-li posoudit, v Niklově divadelní tvorbě pomyslný krok dál. Oproti minulým představením už Nikl nebyl jen nenápadným hybatelem, animátorem a "dirigentem", ale - upoután v pojízdném kajaku opatřeném svítilnou a půvabným kolotočem - stal se spolu se dvěma podobně "mobilozovanými" kolegy ústřední postavou večera. Pomocí svítilny - reflektoru určoval, co divák uvidí, a otevřeněji než jindy také dával řídicí signály (zapojil se výborně do konce i pěvecky). Oproti minulým představením ubylo projekcí (video i stínových), což prospělo kontaktnosti dění, a tudíž i divácké přitažlivosti. Obecně představovalo Vzhůru nohama posun směrem k divadelnosti (i když asi nejdivadelnější postava - "nevěsta" na chůdách - byla, vinou křečovitosti projevu a celkové vytrženosti z dění, prvkem spíše rušivým), aniž by slevovalo ze svého typického tempa a poezie.
          Je dobré a chvályhodné, že nejen Petr Nikl, ale například i improvizace Divadla Vizita Jaroslava Duška a Alana Vitouše či čistě loutková inscenace Piškanderdulá Věry Říčařové a Františka Vítka, nacházejí v Arše svůj prostor, čas a místo.

Jakub Škorpil, Denní Telegraf, 13. 6. 1997