Koncert pro bubny, tubu, dudy a železnou neděli (program)
Agon ve znamení tuby a bicích (MF Dnes)
Agon Orchestra
Divadlo Archa a Společnost pro novou hudbu uvádějí
Agon Orchestra
Koncert pro bubny, tubu, dudy a železnou neděli
hudba:
David Lang a Martin Smolka
účinkují:
Stefan Blum - bicí nástroje, Tomáš Ondrůšek - bicí nástroje, Jaroslav Dušek - řečník
Agon Orchestra řídí Petr Kofroň
30. října 1997 v Divadle Archa
Program
David Lang
The Anvil Chorus
/ Sbor kovadlin (1991) pro bicí sólo
Martin Smolka
Čardáš
(1995) pro bicí sólo a 5 nástrojových skupin (česká premiéra)
David Lang
Are You Experienced?
/ Už jste to zkusili? (1988) pro řečníka, elektrickou tubu a 13 hráčů (česká premiéra)
Martin Smolka
Zvonění
(1989) pro sólistu na bicí, paralelní provedení dvěma bubeníka (česká premiéra)
V písni Are
You Experienced?
(Už jste to zkusili) Jimiho Hendrixe se děje spousta provokativních věci. Rytmus zde tolik nešlape, jedná se spíše o neměnnou, hypnotizující pulsaci. Psychedelický zvuk elektrické kytary se stává kompozičním prvkem v mnohem větší míře, než tomu bylo u jiných kytaristů. S virtuosem na tubu Jayem Tozenem jsme spolu z legrace občas rozebírali, jak by se s tubou dalo provádět to, co dělal Hendrix s kytarou - hrát na klapky pomocí zubů nebo celou tubu zapálit. Když jsem dostal zakázku na rozsáhlejší dílo, vzpomněl jsem si na rozhovory s Jayem a především pak na samotnou Hendrixovu píseň. V mé skladbě mnoho z původní Hendrixovy písně nezbylo. Zůstává především idea hrůzyplného a všemocného vypravěče, který proměňuje svět sexu a drog ve svět daleko temnější a zlověstnější. A pochopitelně je zde také ta elektrická tuba, která zaskakuje za Jimiho Hendrixe.
(David Lang)
Sen: Jel jsem vlakem přes Karpaty. Procházel jsem z vagonu do vagonu. Musel jsem lomcovat dveřmi druhého vagonu, než povolily, a tak jsem chvíli strávil v malém prostoru mezi vozy, v ohlušujícím rachotu, stoje na pohyblivých kovových plátech, které při výkyvech vlaku znervozňujícím způsobem plují člověku pod nohama, nebezpečně nízko nad prudce prolétávajícími pražci. Neklidně jsem pražce škvírami sledoval během zápasu s dveřmi a všiml jsem si mezi nimi pohozeného zrcátka. Bylo náhodou tak opřené o zčernalý kámen, že jsem v něm letmo zahlédl vesnickou společnost na louce přes údolí - malá kapela hrála a několik párů v krojích tančilo divoký
Čardáš
.
(Martin Smolka)
Koncert se uskutečnil za podpory Ministerstva kultury ČR, Hlavního města Prahy, Nadace Českého hudebního fondu, organizace Pro Helvetia-Ost/West a Nadace OSA.
Agon ve znamení tuby a bicích
Těleso Agon Orchestra zůstalo svým čtvrtečním koncertem v pražském Divadle Archa věrno tradici nevystupovat s týmž programem na stejném místě více než jednou a uvádět pokud možno premiéry - u českých autorů světové, u cizích české. V Arše zazněly skladby Američana Davida Langa a člena Agonu Martina Smolky a důraz byl dán na bicí instrumentář. Lang ve Sboru kovadlin a Smolka v Čardáši i ve Zvonění použili převážně nekonvečních hudebně-zvukových zdrojů; Agon se rozrostl o další perkusionisty (a atraktivní perkusionistky). Hlavní slovo měli sólisté na bicí Tomáš Ondrůšek a Stefan Blum, v Langově kompozici Už jste to zkusili?, inspirované stejnojmennou Hendrixovou písní, pak hráč na elektrifikovanou tubu Jan Jaroš.
Langova hudba byla nesena dravou energií, zkrocenou do notového zápisu a ovládnutou v soustředěných, vitálních výkonech interpretů. Skladba Už jste to zkusili? však upoutala zejména díky partu řečníka. Ačkoli je zajímavá i čistě z hlediska hudebního průběhu (plyne ve vlnách mezi expresivitou a klidem), publikum s ní navazovalo kontakt hlavně skrze verbální významy česky mluvených vstupů.
Smolkově hudbě jako by se naopak energie záměrně dostávalo jen málo. Skladatel má k tomu asi dobré důvody, protože nechá-li sílu projevit se v jakékoli podobě, může se stát nezvladatelnou. V Čardáši o tom vypovídaly instrumentální "výkřiky" v první polovině díla, příkře utínané bicími doznívající do pauz. Zvonění pak je konzervací akustické reality z listopadových dnů roku 1989: název upomíná na pověstné cinkání klíčů. Minimální stylizace ve frázi upomínající na automobilové klaksony trochu zarážela neomalenou prvoplánovostí, ale možná to byl jen dojem pamětníka. Naopak "cinkací" sekvence působily něžně a roztomile, třebaže spočívaly jen v tahání za provazy, na kterých byly zavěšeny desítky klíčů, jež se spolu s klíči ověšenou houpací sítí rozeznívaly nad hlavami diváků.
Wanda Dobrovská, MF Dnes, 1. 11. 1997
(Autorka je hudební publicistka)