Divadlo F. X. Šaldy, Liberec
Bohuslav Martinů: Ženitba
Komická opera podle N. V. Gogola
Dirigent: Martin Doubravský
Režie: Josef Novák j.h.
Scéna: Vladimír A. Šrámek j.h.
Kostýmy: Jitka Linhartová
Hudební příprava: Jiřína Permanová, Irina Borkum
Osoby a obsazení
PODKOLESIN, dvorní rada (Oldřich Kříž J.h.)
ŠTĚPÁN, jeho sluha (Jiří Sehoř)
KOČKAREV, Podkolesinův přítel (Robert Šicho)
AGAFJA, kupecká dcerka (Monika Cahová)
ARINA, její teta (Dagmar Hodačová)
FJOKLA, dohazovačka (Blanka Černá)
DUŇAŠKA, služka (Hana Zemanová)
IVAN, exekutor (Pavel Vančura)
ANUČKIN, bývalý pěchotní důstojník (Stanislav Dašek)
ŽEVAKIN, bývalý námořní důstojník (Jiří David)
Orchestr Divadla F. X. Šaldy
Premiéra 28. listopadu 1997.
Gogolovy náměty a díla lákaly Martinů k opernímu zpracování celé desetiletí. Gogolovy Večery na dědince nedaleko Dikaňky zpracoval podle českého překladu Stanislava Minaříka jako libreto v Paříži koncem let dvacátých.
V této televizní opeře, v níž pracuje s menším symfonickým orchestrem (a s klavírem), napsal Martinů hudbu svého druhu, která - snad s výjimkou buffy Dvakrát Alexandr - nemá obdoby v jeho díle. Hlavním jejím znakem je parodie, veselá, místy až drzá smělost. Je v ní zcela nepřítomná jakákoliv sentimentalita. K její kompozici přiměl ho humor Gogolův, na nějž upozornil Musorgskij, který se pokusil 1868 o zhudebnění Ženitby (Ženitba, pokus o dramatickou hudbu v próze), ale nedostal se přes první jednání. Ani Ravel, ačkoli to rovněž bylo jeho úmyslem v r. 1911, tuto práci nevykonal pro nepřijatelné nakladatelské podmínky.
Den po premiéře v New Yorku 7. února 1953 píše do Poličky sourozencům: "Tak jsem měl včera premiéru té opery Námluvy od Gogola, co jste mi poslali tu malou knížku. Dal jsem to ovšem na angl. text. Bylo to báječně provedeno na televizi, tak se na to dívalo asi mnoho tisíc lidí. Kritiky jsou moc dobré a moc se mi to líbilo. My jsme byli ve studiu a opravdu to dělá báječný dojem; je to veselé a vtipné. Teď to asi brzo dostanu někam na scénu, možná, že poprvé v Evropě. Je možno, že to bude na festivalu v Benátkách na jaře. Bylo s tím hodně práce, a tak teď se trochu zase vydechnuta odpočinu. Ta zpěvačka, co zpívala hlavní roli v N., je také Češka; totiž rozená je už zde, ale rodiče jsou z Prahy - a tak stále mluví česky."
Podle knihy Miloše Šafránka Divadlo Bohuslav Martinů.
Ženitba
Od svých prvních skladeb Martinů hledá a klade zvláštní důraz na jasnost a čistotu tématu, melodie, na přesné vyjádření na základě absolutně hudebních elementů. Nehledá efekty, ale přímý účinek, nehledá rozpoutání, nýbrž spíše omezení, ukáznění, volí prostředky zcela jednoduché, často až primitivní, jednotlivé složky nepovažuje za nejdůležitější (harmonie, polyfonie, rytmus, barva), nýbrž vždy je podřizuje organickému vývoji a celku a celkovému účinu; odtud smysl pro jasnou stavbu formy a smysl pro vyslovený a organický charakter jednotlivých kompozic i jednotlivých vět. Melodie je často tvrdá, přesně stavěná a skladby proti rozpoutání hudby romantické mohou se zdát strohé a nesentimentální; vzdaluje se zřejmě všem přehnaným citovým výbuchům, všemu přehnanému patetismu a udržuje stále skladbu v mezích možností absolutně hudebních, obíraje se jen vnitřními vztahy hudebními. Komická opera Ženitba podle N. V. Gogola byla komponována na objednávku televize NBC v New Yorku v roce 1951 - 52 a premiéru měla 7. února 1953. Prvního scénického uvedení se dočkala 13. března 1954 ve Státní opeře v Hamburgu. V Československu byla uvedena poprvé v televizi 7. února 1960 a 22. května 1960 ji uvedlo Janáčkovo divadlo v Brně. Formu této opery silně ovlivnil způsob uvedení - televize. Opera musela mít určitou délku, koncentrovanější tvar a instrumentaci přizpůsobenou technickým možnostem nahrávacích studií. Proto byl původní Gogolův text podstatně zkrácen a zkoncentrován. Dílo tím dostalo větší spád, která žene děj přes až groteskní situace ke konci. Hudba zní v této opeře nově, Martinů si opět našel styl, adekvátní světu gogolovských lidiček, vyjadřující rozumovou prázdnotu, vymykající se normální lidské logice. Celá opera má atmosféru jakéhosi skleníku, ve kterém jsou vypěstovány absurdní postavičky hry v absurdních situacích. A tu se projevuje skladatelovo vidění světa přes brýle trochu groteskní a hodně surrealistické. Přitom je tento pohled na svět laskavý, poetický i filosofující. V každém případě vytvořil Martinů dílo, ve kterém dovedl spojit Gogolovu ironii s vlastním pohledem na předlohu se smyslem pro parodii.
Malá autobiografie
Moje rodné město je Polička v Československu. Můj otec tam byl obuvníkem a současně městským hlídačem. Bydlel na kostelní věži a na této věci jsem se 8. prosince 1890 narodil. Mým prvním učitelem houslí byl krejčí z města a já jsem se předsevzal stát se velkým houslovým virtuosem jako Jan Kubelík, který byl tehdy velmi oblíben. Tento ideál se neuskutečnil, přestože jsem přišel do Prahy na konzervatoř a několik let jsem hrál v pražském Filharmonickém orchestru druhé housle. Při svém příchodu do Paříže v roce 1923 jsem svůj nástroj prodal. Měl jsem v úmyslu zůstat v Paříži tři měsíce, zůstal jsem tam však sedmnáct let až do roku 1940. Právě tenkrát prožívala Paříž velmi zajímavé období s provedením Svěcení jara, velkých ruských baletů a se skladbami Šestky. Komponoval jsem tehdy orchestrální díla Halftime, La Bagarre. Posledně jmenované dílo jsem věnoval Charlesu Lindberghovi; Sergej Kusevickij je prvně uvedl v roce 1927 s Bostonským symfonickým orchestrem. Když jsem v roce 1941 přišel do New Yorku, pamatovali se ještě na tuto skladbu a hned mne přijali tak, jako bych žil v New Yorku již dlouhou dobu. Ještě v době před cestou do Spojených států nalezli jsme, má žena a já, útočiště v Pratteln u našich přátel, manželů Sacherových. Tam na Schonenbergu jsem komponoval v roce 1938 Koncert po dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, a věnoval jej panu Sacherovi. Když vypukla válka, mohli jsme po mnoha těžkostech odcestovat do Ameriky. Ačkoli jsem neuměl mluvit anglicky, svěřil mi Kusevickij kompoziční třídu na festivalu v Tanglewoodu v roce 1942. V roce 1947 jsem byl povolán na Princetonskou universitu jako učitel kompozice. Tam jsem vyučoval tři roky.
Moje díla byla uváděna největšími americkými orchestry pod vedením dirigentů Kusevického, Charlesa Mucha, Eugena Ormandyho, Frizue Reinera, Artura Rozinského, Vladimíra Golschmanna, Dimitri Mitropulise, Ericha Leinsdorfa. Dvakrát jsem obdržel cenu Newyorského sdružení kritiků za komickou operu veselohra na mostě a za Symfonické fantazie, věnované Charlesu Munchovi. V r. 1956 jsem byl poctěn volbou za člena Institutu písemnictví a umění. V roce 1953 jsme se vrátili do Evropy a pobývali jsem v Nizze. Tehdy jsem komponoval Epos o Gilgamešovi a věnoval jej Maje Sacherové. V letech 1956 - 57 jsem byl jmenován "sídelním skladatelem" (composer in residence) Americké akademie v Římě. Od podzimu 1957 žijeme na pozvání našich přátel Sacherových opět na Schonenbergu. Zde jsem pracoval na opeře Řecké pašije podle románu Nikolase Kazantzakise a na klavírním koncertu pro Margit Weberovou.
Schonenberg (Pratteln) v prosinci 1957
N. V. Gogol: Autorská zpověď
Nemohu s určitostí říci, že spisovatelská činnost je skutečně mým pravým posláním. Vím jen tolik, že v letech, kdy jsem se zamýšlel nad svou budoucností (a nad budoucností jsem se začal zamýšlet velmi brzy, už v době, kdy všichni mí vrstevníci mysleli ještě na dětské hry), mě nikdy nenapadlo, že bych se mohl stát spisovatelem, i když jsem vždycky měl ten dojem, že se určitě proslavím, že mě očekává rozlehlé pole činnosti a že mi bude dopřáno vykonat cosi pro obecné blaho. Myslel jsem si prostě, že vstoupím na úřední dráhu a že toho všeho dosáhnu ve státních službách. Proto jsem ve svém mládí pro úřední dráhu tak horoval. Tanula mi neodbytně na mysli vždy na prvním místě mezi mými budoucími pracemi a snahami. První mé pokusy, první slohová cvičení, která jsem si navykl psát ke konci svého pobytu ve škole, byla téměř výlučně v lyrickém a vážném žánru. Ani já sám, ani mí kamarádi, kteří se učili psát zároveň se mnou, jsem si nemysleli, že by ze mne mohl být komický a satirický spisovatel.
Nikdy jsem nic nevytvářel ve své fantazii a ani mi to nebylo dáno. Dařilo se mi pouze to, co jsem bral ze skutečnosti, z toho co jsem dobře znal. Mohl jsem člověka pochopit pouze tehdy, když jsem si dovedl až do nejmenších podrobností představit jeho zevnějšek. Nikdy jsem portrét nemaloval jako obyčejnou kopii. Vytvářel jsem jej, ale vytvářel jsem jej na základě pozorování a úvah, nikoli fantazii. Čím více věcí jsem bral v úvahu, tím byl můj výtvor pravdivější. Musel jsem znát daleko víc než kterýkoli jiný spisovatel, protože stačilo, abych pominul několik drobností a nevzal je v úvahu - a faleš vystoupila u mne na povrch hned výrazněji než u kohokoli jiného.
Zdálo se mi, a zdá se mi i nyní, že občan Ruska musí znát evropské záležitosti. Ale vždycky jsem byl přesvědčen, že opomineme-li při vší chvályhodné dychtivosti po poznání cizího naše ruské prvky, nepřinesou tyto znalosti nic dobrého a namísto toho, aby se naše myšlenky soustředily a ujednotily, dostanou se na scestí, zmátnou a rozptýlí. Byl jsem a jak dříve jsem i nyní přesvědčen, že je třeba opravdu dobře a do hloubky poznat naši ruskou podstatu a že pouze díky tomuto poznání lze vycítit, co bychom měli konkrétně od Evropy brát a přejímat, protože Evropa nám to sama neřekne. Vždycky se mi zdálo, že dříve, než začneme zavádět něco nového, je třeba nikoli povrchně, ale od základů poznat všechno staré, jinak by využití i toho nejprospěšnějšího objevu nebylo k ničemu. Proto jsem zavedl řeč především na to staré.
Text © Divadlo F. X. Saldy, Liberec