Pekingská opera
Tradiční čínské divadlo ("si-čchü") je velmi specifickým hereckým uměním. Sjednocuje v sobě tradiční hudbu, zpěv, recitaci, herectví, tanec, akrobacii a bojové umění v organickém celku. Na rozsáhlém čínském území Číny existuje více než 300 živých regionálních divadel. ("ti-fang-si"). Tato regionální divadla jsou co do charakteristik hereckého umění v podstatě obdobná. Liší se hlavně v muzikální a melodické formě a v textu, který je zpravidla pronášen v místním dialektu. Tím je místní divadlo omezeno protože Číňané z jiných oblastí rozumí textu buď zčásti nebo téměř vůbec ne. A tak jedině Pekingská opera ("ťing-tü´ nebo ťing-si"), původem divadlo z císařova paláce, tedy jakési divadlo metropolitní ("ťing-si"), má celonárodní sjednocující význam. Jako specifický divadelní styl se pekingská opera začíná formovat koncem 18. století, její definitivní zformování, je-li vůbec v umění o něčem takovém možné hovořit, se pokládá obyčejně do období císaře Tao-Kuang (1821-1850), ale někdy i později. Ačkoliv si naše představení neklade nároky na historickou rekonstrukci, je pekingská opera pravděpodobně nejbližší divadelním formám, které jezuitští misionáři v osmnáctém století mohli v Pekingu vidět.
Historie pekingské opery je zároveň tvůrčím a vývojovým procesem, z kterého se postupně vytvořil systém vzorců, řada kodifikovaných forem hereckého projevu a scénického projevu. Týká se to především hudby (pro zpěv, pro jemný scénický pohyb a pro dynamický scénický pohyb), zpěvu, jevištního pohybu (a to obsahuje pohyb v chůzi, pohyb rukou, tanec, akrobacii, pohyb z tradičního bojového umění), kostýmů a líčení.
Vzorce hereckého projevu se liší podle daných hereckých typů. Dělí se zde na typ dívky ("chua-tan"), typ mladé ženy ("čching-ji"), typ stařeny ("lao-tan"), typ starce ("lao-šeng"), typ mládence ("siao-šeng"), typ bojovníka ("wu-šeng"), typ klaun ("čchou") a typ s nalíčenou maskou ("ťing").
Je nutné dodat, že v rámci daných hereckých vzorců je vždy prostor pro hereckou improvizaci, proto pekingská opera zejména díky snaze řady jednotlivých umělců neustále dynamicky vyvíjela. V tomto nekonečném tvůrčím procesu vznikalo mnoho hereckých škol různého hereckého typu. K nejrozšířenějším patří takzvané čtyři velké školy ženského typu ("s´-ta- ming-tan") - Mej, Šang, Čeng a Šün.
Vzhledem k nesmírně vysokým nárokům kladeným na herce je obvyklé, že se herci začínají učit pekingskou operu již od ranného dětství. V dnešní době se vedle tradičních škol rodinného typu vyučuje pekingská opera na různých uměleckých školách.
Feng-Jün Song
Ukázky kostýmů a líčení
Zpět na hlavní stránku představení Marné Tázání Nebes