Marné Tázání Nebes
Ohlasy z tisku

Fotografie z představení
Ukázka hudby z představení
Plakát k představení
Fotografie z jedné z přípravných schůzek
Ilustrace z knihy K. Slavíčka




Marné tázání nebes

barokní čínérie

V rámci výstavy Sláva barokní Čechie připravilo Divadlo Archa představení, které spojuje barokní kulturu s čínským divadelním světem. Představení Marné Tázání Nebes je založeno na prolínání pekingské opery - čínského zpěvu, akrobacie, bojového umění - s barokní hudbou a principy barokního divadla. Výsledkem není pouhá historická nápodoba obou žánrů - na jevišti se odehraje představení veskrze současného divadla, které však odkrývá to, čím jsou pekingská opera a barokní divadlo fascinující a neustále přitažlivé. Významnou složkou představení je zpěv a originální hudba v podání živých hudebníků.
          Děj představení se volně inspiroval knihou Listy z Číny Karla Slavíčka, českého jezuity, který odjel počátkem 18. století z Čech do Číny s křesťanskou misií. Vyprávění o putování českých jezuitů, útrapách i radostech v Číně i o setkání s čínským císařem se stává symbolem pro věčný příběh lidí, kteří daleko od domova obklopeni cizí kulturou prožívají okouzlení i úzkost, a kteří se snaží najít to, co je společné. Prolínání odlišných náboženských představ, kultur a světů v minulosti i současnosti je hlavním tématem představení.
          Tvůrci představení se pohybovali v čase i napříč kulturami: hudební skladatel Petr Hromádka propojil unikátní čínské árie a barokní skladby se současnou elektronickou hudbou. Scéna Tomáše Rusína respektuje zásady barokního divadla: tři prostory, systém zástěn, horizontů a průhledů. Původní kostýmy Zuzany Štefunkové odkazují k symbolům obou kultur: k čínským ornamentům, potiskům a k jezuitským klerikám. Náročného a nezvyklého úkolu divadelně a hudebně propojit barokní a čínské divadlo se ujal režisér J. A. Pitínský.
          V hlavních rolích se představí čínská zpěvačka pekingské opery Feng-Jün Song a hostující sólista Státní opery Praha Martin Matoušek. Feng-Jün Song se stala také odbornou poradkyní celého projektu. Konfrontace jejího zpěvu čínských árií s operními sólisty vytváří zajímavý a nezvyklý kontrast. Feng-Jün Song vyrůstala v severní Číně. Od svých osmi let se učila pekingskou operu, stala se dlouholetou osobní žákyní u paní Šang Chuej-min, následovnice školy Šang, jedné ze čtyř největších škol pekingské opery. Od roku 1985 žije trvale v Čechách, sólově koncertuje, spolupracuje s mnoha hudebníky (Alan Vitouš, Sluneční orchestr, Martin Smolka), sbírá a zpracovává orientální a východní etnickou hudbu. V představení zazní čeština, čínština a latina.

Scénář a koncepce projektu: Aleš Roleček, Ondřej Hrab, Jana Svobodová

Hrají: Feng-Jün Song, Martin Matoušek, Tereza Roglová, Marika Krist, Petr Matuszek, Eva Dosedělová, Nika Nováková, Olga Procházková, Števo Capko, Jing Lu, Hong Seong Heon, Jan Pellar

Délka představení: 1 hod. 35 min.






Ohlasy z tisku

"…Zdařilá je scéna, ve které anděl vede loď jezuitů bezpečně do Kantonu. Tehdejší pokus o spojení křesťanství s myšlenkami Konfucia selhal, v Arše se propojení Číny a baroka vydařilo." Hodnocení: 90 bodů z maximálně možných 100.

Kateřina Kolářová, MF Dnes, 2. října 2001

"…Tři první dějství však překvapila vypjatým emocionálním působením. Nečekaně aktuální silou zazněl hlas herečky čínského divadla Feng-Jün Song, která žije v Praze. Přemítala o tom, proč lidé opouštějí svou vlast a žijí mezi těmi, s nimiž nemají společné ani dějiny, ani řeč. Smršť obrazů, pohybu a barokizující hudby Petra Hromádky vyvolávající představu bouřlivé cesty jezuitů po moři se sama podobá modlitbě za lidstvo na kocábce zvané svět. Sugestivitu násobí zpěv a vlnivý pohyb Terezy Roglové jako ženy-lodě, stejně jako něžně bizarní anděl v podání Mariky Krist."

Eva Jeníková, Zemské noviny, 6. října 2001

"Marné tázání nebes však živé je a současné také … Režie J. A. Pitínského je přeplněná nápady, vynikajícími nápady. Některé scény vyznívají nesmírně poeticky (tanečně akrobatická scéna na přijetí u císaře i další)."

Petr Pokorný, Hudební rozhledy, č. 11

"… Stříbřitá mnohodílná panó, rámující, zakrývající, rozhýbávající prostor úzkého zadního jeviště jsou kompletním univerzem, do značné míry soběstačným. Ve své asketické strohosti a symetrii jsou místy až ozvěnou inscenací Roberta Wilsona. Zejména v těch momentech, kdy režie čistým obrazem navazuje na scénografii. Takovým momentem je například cesta řeholníků po moři. Typově skvěle vybraní zpěváci v hnědých řeholních rouchách se ostrými konturami vydělují na jasně nasvětleném bílém pozadí, podobně jak to známe z Wilsonových inscenací. Symetrické rozložení jejich postav v pravidelných rozestupech a v linii, sledující výtvarnou logiku scény se mění po fázích z klidového po dramatičtější, jako bychom listovali nějakým zajímavým albem, wilsonovským albem. …Sugestivním obrazem však je melancholicky dobyvačná příď lodi s heroickým sošným bílým krunýřem ňader, zpívající barokní árie jako siréna, zapomenutá, marná příď, která usedla na mělčinu a dlouho-dlouho tu sedí zapomenutá, zatímco na opačném konci scény dokonale kulatá čínská holčička v červeném dlouze houpá a houpá svým bílým kulatým lampiónem na dlouhém bambusovém bidle."

Nina Vangeli, Divadelní noviny, 16. října 2001



Podpořili:

        


Mediální partneři:

                                            

                                   


Projekty vznikly za podpory Hlavního města Prahy.